Francouzský tábor pro rodiče s dětmi – týden hřibů, superúplňku a láskyplných objetí
Už pěkných pár měsíců jsme měli v kalendáři výrazně vyznačený týden od 9. do 16. srpna a u něj napsáno: Dlažka - Paříš? Paříž! Aneb To nejlepší z Francie. Téma, které nás nadchlo J. Tábor se tentokrát konal pod hradem Svojanov, v areálu, který už dobře známe a kam se v průběhu sobotního odpoledne začali sjíždět účastníci ze všech koutů republiky. Většina už se znala z předešlých táborů, takže bylo vidět hodně upřímného vítání, radosti ze shledání a natěšenosti na nadcházející společný pobyt. Sešlo se nás hodně, zdravé jádro, které spolu jezdí už cca 5-6 let a taky poměrně dost nováčků, kteří se rychle zorientovali a začlenili, takže to hned zase vypadalo na dobrou partu.
Výjimečnost naší obsady potvrdil hned první, tzv. představovací večer, který byl asi nejlepší z těch šestnácti, které jsme zatím na táborech absolvovali. Francouzské téma oslovilo každého a jak bylo vidět, každého úplně jinak, takže jsme viděli tři mušketýry, Quasimoda, zvoníka od Matky Boží s Esmeraldou, ale taky Angeliku nebo velkého blondýna s černou botou. Ukázali se také námořníci, pařížská galérka, stávkující odboráři, vědci z metrologického úřadu, ale také madame z módních salónů a milovnice francouzských kaváren a šantánů. Nechyběli francouzští sportovci, ať už z fotbalového týmu nebo z cyklistického závodu Tour de France a překvapily i oživlé levandule a hrozen červeného vína. Hodně se zpívaly francouzské písně a recitovaly básně o Francii, prostě zážitek. Začalo to tedy dobře, nastavili jsme si vysokou laťku a byli jsme zvědaví, co všechno francouzského pro nás ještě připravil Mussur a jeho tým vedoucích a praktikantů.
V neděli jsme vstávali do krásného slunečného rána a po rozcvičce a snídani jsme byli tradičně rozděleni do oddílů, což pro nás už není nic překvapivého  - Vašek je praktikant a zbytek rodiny dospěláci. V jiných rodinách ale trošku panovalo napětí, protože zejména děti čekaly, do kterého družstva se dostanou a zda budou spolu se sourozenci či kamarády. Tentokrát bylo věkové rozpětí poměrně velké, tak vzniklo pět dětských oddílů – od předškoláků až po teenagery. Děti vyrazily v oddílech do okolí tábora, aby si zahrály seznamovací hry a taky vymyslely název a pokřik svého družstva. Dospěláci se sešli tradičně na zahajovacím pozdravu slunci a pak si dali turnaj v ringu. Cestou na hřiště jsme se zastavili okouknout napuštěný zrekonstruovaný bazén a jeden z tatínků nováčků nevydržel a jako puberťácký úlet shodil jednu maminku do vody – obutou a oblečenou, tak to jsme tady ještě neměli :-(. Naštěstí to vzala sportovně, zaplavala si, pochválila teplotu vody a pak se šla převléct do suchého, aby si s námi mohla zahrát. Ringo nám celkem šlo, ještě jsme byli relativně plni sil, takže se dařilo a sportování nás bavilo.
Počasí přálo, takže si v rámci odpoledního klidu šla zaplavat do bazénu – už dobrovolně – většina tábora. Potom následovala rodinná hra v lese, kde šlo o body i o čas, tak tu jsem vynechala, abych hned v úvodu nevyplýtvala všechny síly. Koneckonců dovezla jsem si zase plno časopisů, tak se na ně někdy musím podívat. Pak jsem ale trochu litovala, že jsem nešla taky, protože závodníci se vraceli s očima navrch hlavy a někteří i náručemi hřibů, protože prý jich byl les plný. Tak jsem si řekla, že vyrazím další den.
Na večer byly naplánované stolní hry, ale těm se nakonec věnovala jenom menšina, protože převážila chuť hrát a zpívat s kytarami a využít přítomnosti návštěvy – oblíbeného kytaristy Vincenza, který má bohatý repertoár, takže po večerce dětí se dospělí rozezpívali do dlouhé noci, která byla ozvláštněna ještě jedinečným přírodním úkazem, tzv. superúplňkem, kdy měsíc byl nejblíže zemi, takže byl největší a nejjasnější za celý rok. Nešlo si toho nevšimnout, takže ten, kdo si všiml první (já), vyzval ostatní, ať se jdou podívat, že to stojí za to. Vyšli jsme tedy za jídelnu a měsíc zářil nad lesy tak, že nás inspiroval ke zpěvu árie Rusalky. A to by člověk ani neřekl, kolik lidí zná text a zpívalo Měsíčku na nebi hlubokém… A jak krásně! Opravdu, to není ironie, ale myslím to vážně. To byl tak úžasný zážitek, že ještě teď, když si na to vzpomenu, mi naskočí „husina“ J.
V pondělí dopoledne nás čekal softbal, případně méně náročné hry jako kroket, pétanque a kuželky. Já jsem se tentokrát hecla a přidala se ke skupině akčnějších softbalistů, protože to trefování pálkou do nadhozu mě fakt baví (to běhání po metách už méně). Rozhodla jsem se dobře, sice mi to nějak moc dobře nešlo, ale jeden odpal se mi povedl a myslím, že jsem i nějakou metu získala a možná dvakrát doběhla až do cíle, čímž jsem zajisté přispěla k výhře našeho týmu. Co bylo ale nejpozitivnější, že si konečně mých ojedinělých výborných výkonů někdo všiml, lépe řečeno všimli. A to bráchové dvojčata, kteří mě chválili téměř za každý pohyb, což bylo pro mě něco tak neuvěřitelného, že jsem jim hned slíbila odměnu v podobě oslavného odstavce ve svém článku do Dlaždiče.
Tak tedy Tomáš i Radek jsou už 5., resp. 6. rokem neodmyslitelnými členy našeho dospěláckého týmu a také spolehlivými oporami všech sportovních turnajů, závodů, soutěží i večírků. Jejich smysl pro humor a vtipné komentáře téměř ke všemu vždy rozesmějí a pobaví, takže jsme rádi, že s námi jezdí. Navíc časem vyzráli a pochopili, že někdy je důležitější zúčastnit se než zvítězit (i když to možná nepřiznají) a je fajn, že umí pochválit a povzbudit, tím pádem i motivovat. Díky jim za to :-).
Večerní program pro dospěláky měl v pondělí podobu konkurzu do kabaretu v Moulin Rouge, takže ve francouzských ohozech jsme se dostavili na stylový večírek s bohatým programem a francouzským vínem a dobře jsme se pobavili. Náš tým dokonce vyhrál, takže jsme to s ostatními oslavili a šli spát zase hodně pozdě.
Další den naše sportování bylo umírněnější, hráli jsme „francouzské“ kuželky a někteří pak ještě volejbal. Čtyři týmy kuželkářů se opravdu snažily o hru na úrovni, tak to bylo napínavé až do poslední chvíle. Ve volejbale jsem se neangažovala, ale raději využila čas před obědem na obhlídku lesa a zjišťování, zda i po úplňku houby rostou. Tak něco jsem našla, ale většinou už hodně červivé nebo plesnivějící. Přece jenom dešťové přeháňky byly vydatné, takže i když bylo pořád teplo a houby rostly, hned bohužel byly znehodnoceny. Tak jsem přinesla jen pár mladých suchohřibů a praváčků, babek bylo plno, ale ty nemělo cenu sbírat. Stejný nápad mělo zřejmě více lidí, takže v kuchyni se sešla pěkná hromada hub a paní kuchařky mohly vymýšlet, v čem je ještě uplatní. Už jsme měli houbovou polévku (mňam, ta byla!), maso na houbách a ještě prý bude houbový guláš.
Jinak paní kuchařky si také zaslouží samostatný pochvalný odstavec, protože jejich letošní francouzská kuchyně byla fantastická, opravdu každé jídlo bylo boží! A co teprve bonusy v podobě pochoutek jako domácí paštika, buchty, koláče, speciální ovocné, zeleninové a luštěninové saláty – to byla lahoda J. Na skvělou sekanou, salát z řapíkatého celeru nebo králíka na bylinkách budu ještě dlouho vzpomínat. Že jsem samozřejmě přibrala ani nemá cenu komentovat.
Úterní odpolední hra vedla na hrad Svojanov a cestou tam se účastníci bavili scénkami, které vymýšleli na kontrolách, a cestou zpátky pak sběrem všeho, co začínalo na písmeno S a to, co někteří přinesli, fakt stálo za to (např. slepýš přejetý autem s vylezlými střevy i stolicí byl za 3 body). Večer pak patřil večerníčkům a táboráku s opékáním špekáčků. K táboráku patří tradičně i kytary a zpěvy, takže jsme si pěkně zazpívali za doprovodu 3 a někdy i 4 kytar, několika fléten a taky „kachonu“, jak říkám já, což jsou bicí v krabici. Kdo sebral odvahu, šel po setmění ještě na stezku odvahy a pak už děti zamířily do postelí a rodiče s vedoucími ještě poseděli u ohně, diskutovali a čekali na ohlášené perseidy na obloze, ale bohužel bylo zataženo, takže žádné meteorické roje jsme neviděli.
Středa už je tradičně na táboře volným dnem určeným k odpočinku, kdy se podnikají výlety do blízka i daleka a nejinak tomu bylo letos. Vzniklo několik skupinek s různým programem a naše rodina se mezi ně rozdělila a každý vyrazil někam jinam. Bohužel se nám zrovna v tento den pokazilo počasí, dost výrazně se ochladilo a pozdě odpoledne pak začalo pršet. Já jsem se s menší skupinou rodičů a dětí vypravila na prohlídku hradu Svojanov, kde jsme pak zůstali v hradní restauraci i na oběd. Další skupina se vydala na túru do Bystré a s nimi naše Alenka, která mi po návratu zvěstovala, že na oběd byli v hospodě, kde seděl i slavný režisér a místní domorodec Vojtěch Jasný, který natočil skvělý film Všichni dobří rodáci. Ale přišli na to prý až v další hospodě, kde se schovali před deštěm, protože ta byla vyzdobená fotkami z natáčení, tak tam režiséra teprve poznali. Ostatní pak absolvovali výlety většinou auty, takže se dostali do Poličky, Svitav nebo ještě dál, ale všichni se pak vraceli spokojení do tábora a těšili se na další táborový program. Děti čekalo Bingo a dospěláky Trifidi. Času do začátku večerní akce někteří využili ke krátkému spánku a doplnění sil, když se ale v podvečer spustil liják, který vypadal, že neskončí ani za týden, uvažovala jsem, že letos asi noční hru vynechám. Ne tak ostatní, ti spíš chystali pláštěnky, boty a oblečení na převlečení, kdyby přece jenom promokli, protože vůbec nepřipouštěli, že by nějaký déšť mohl akci znemožnit, a to je správný přístup. Naštěstí než jsme vyrazili, tak pršet přestalo. A než jsme odešli, čekalo nás ještě překvapení – vzácné návštěvy. Přijela Eva od Dušana a Kristínka, které s námi chtěly prožít posezení po Trifidech, takže to pro mě byla motivace zúčastnit se. A stálo to za to. Týmy po cestě plnily úkoly a samozřejmě jako vždy také skládaly písničky nebo básničky, které na závěr hry předvedly v cílové stanici. Letos bylo jedno vystoupení lepší než druhé, rok od roku stoupá umělecká úroveň a taky jsme se hodně nasmáli. Napadlo mě, že by nebylo špatné naše díla sepsat a otisknout v Dlaždiči, ať se pobaví i ostatní. Ale bohužel, všichni jsme to měli jen v hlavě a jen pro ten daný okamžik, takže už je to opět ztraceno v nenávratnu. Po vyhodnocení hry jako odměnu dostal každý tým obložený tác s dobrotami, ale ne ledajaký. Každý byl nastylizovaný do nějakého typického znaku Francie, takže jsme měli „eifelovku“ ze sýrů a paprik, jinde měli vytvořeného šneka, kohouta nebo žábu, no prostě paní kuchařky popustily uzdu fantazii a projevily svoji nekonečnou kreativitu. Navíc měly připravené i vystoupení, a tak pobavily všechny přítomné svými popěvky na francouzské téma. Jsou prostě úžasné – díky Jitko, Lenko, Lízo! No a pak už začla zábava, muzikanti vytáhli nástroje, na koho nevyšel nástroj a měl chuť hrát, využil tácu od piva, případně lžiček, a už to jelo. Zpívali jsme o dušu, repertoár byl široký, tak si každý přišel na své. Z muzikantů se vytvořil skvělý orchestr, několik kytar, kachon, flétna, housle – no paráda. Vlaďčina sóla na housle byla úchvatná a ti, kteří ji slyšeli poprvé, nevěřícně zírali, jaké umělce máme mezi sebou. Stejně tak Petrův doprovod na zvláštní zahnutou flétnu dával muzice správný šmrnc. U kachonu se střídal náš Vašek s Víťou, který umí hrát snad na všechny nástroje, které se objeví. Od zpěvu pak už nebylo daleko ani k tanci, takže velkolepý večírek se rozjel se vším všudy. Bavili jsme se do pozdních nočních hodin a do tábora zpátky jsme dorazili po dlouhé cestě až skoro nad ránem.
Ve čtvrtek ráno jsme si mohli trochu přispat, jednak byla posunutá rozcvička, jednak byla ohlášena stávka v kuchyni, takže na snídani nemělo cenu spěchat. Dopolední program pak patřil v dospěláckém týmu šimbalu, který je mezi táborníky čím dál oblíbenější, takže zájemců o hru bylo hodně a já toho využila a byla jen střídajícím hráčem. Současně se rozběhl i turnaj v ringu, takže kdo zrovna nehrál šimbal, bojoval s ringo kroužkem, takže všichni byli pořád v pohybu, což bych po trifidech nečekala. Pomalu jsme už začali taky uvažovat o přípravě večerníčku, který chceme tradičně jako rodiče připravit na závěr tábora. Jak ale pojmout francouzské téma, abychom oslovili malé i velké děti a ještě se u toho sami pobavili? Brainstorming po obědě na terase u kávy přinesl několik témat, ale rozhodnutí ještě nepadlo.  
Odpolední hru jsem opět vynechala a raději dospala trifidí noc, abych vydržela na večerní program, na který jsem se těšila, protože se hrály Aktivity a pak nová hra s psaním a kreslením vět, u které jsme se tak nařehtali, že nám až tekly slzy a spát jsme odcházeli s tím, že toto si ještě před odjezdem musíme zahrát. Ale čas tak letí, ani jsme se nenadáli a byl tu pátek, poslední táborový den. Takže i poslední pozdrav slunci, rozcvička a pak program v oddílech na přání. Po odehraném šimbalu a volejbalu jsme ještě před obědem usedli s ostatními rodiči – herci k tvorbě scénáře a obsazení rolí v našem připravovaném večerníčku, který nakonec byl ve stylu Pevnosti Boyard. Po obědě jsme pokračovali v nácviku a pak nás odpoledne čekal velký rodinný turnaj v ringu a akční hra, která byla obdobou ringo cesty akorát bez kroužku. A to už se blížil velkolepý závěr tábora, večerníček v podání rodičů, vyhlášení vítězů posledních soutěží, celkové vyhodnocení a předání diplomů všem účastníkům a závěrečný společenský večer s diskotékou. Ach jo, tak nás čeká už jen loučení, poděkování Mussurovi a slib, že se určitě potkáme příště. Bylo to moc fajn, užili jsme si super týden a zase budeme mít na co vzpomínat. A já už mám favorita do ankety o nejlepší akci roku :-)
P.S. A co ta láskyplná objetí v nadpise? Proč jsem je zmínila? Zaujalo mě, že letos se objevovala na táboře v množství větším než malém (hlavně u dospěláků) a bylo moc příjemné to vidět. Lásky není nikdy dost a její něžné projevy v podobě objetí a šťastných úsměvů musely pozitivně působit na všechny a zlepšovaly už tak příjemnou náladu, aspoň na mě to tak působilo a chtěla jsem se o to podělit. Tečka.
Hanka Menšíková