Sedím v zadní klubovně u klavíru v Domašově. Vedle mě na sedačce spí Světlanka, je neděle 1.2. před šestou hodinou ranní, musely jsme odejít z pokoje, Světlanka hodně kašlala, a tak jsme nechtěly probudit ostatní, kteří krásně a klidně spali. Přemýšlím a začínám psát článek o Rodeu, kde s dětmi jsem. Začíná svítat, právě projel vlak po kolejích, které jsme tento víkend několikrát překročili sem a tam. Dívám se z okna a probouzejícím se ránem vidím krásně zasněžené smrčky. Myslím, že kdyby někdo chtěl natočit Mrazíka 2, je tady právě teď ideální místo.
     Je zvláštní psát článek o něčem, co ještě neskončilo, ale nemůžu spát, Světluška usnula před chvilkou, sotva jsem jí uvařila čaj. A tak upíjím její horký čaj a dívám se na svítání a pohled na tu nádheru venku, čistou, krásnou, zasněženou krajinu, ve mně probudil múzu. A tak využívám tohoto vnitřního pocitu a píšu článek. Netuším, jestli to není příliš dlouhý úvod, ale chtěla jsem Vás uvést do děje.
     Už po několikáté jsem se vydala s dětmi na Zimní rodeo s Dlažkou. V době přihlášení to vypadalo na pěkně turistický prodloužený víkend, protože rodeo začalo díky pololetním prázdninám už ve čtvrtek odpoledne. Ale pár dní před odjezdem začalo sněžit a z turisťáku se stal sněžný víkend, kde se bobovalo, běžkovalo, koulovalo, stavěl se sněhulák, kterého si děti pak dobrovolně sami zbořily. Tolik sněhových hrátek, procházek zasněženou, sluníčkem ozářenou krajinou, tajícími vločkami ve vlasech, růžových tvařiček všech zúčastněných, jsem dlouho nezažila.
     Musím přiznat, že to byla nejmenší účast, co jezdím na Dlažku, ale vůbec to nevadí. Jarda (Mussur), jako hlavní vedoucí nás všech, té malé hrstky 12 lidí, kteří se zde na Rodeu sešli, byl skvělý. Jeho jednoduché, ale pěkné hry, se mi moc líbily. No a v kuchyni byli dva úžasní kouzelníci Majka s Miloškem, kteří umí s vařečkou a kořením čarovat lépe než Harry Potter se svojí čarovnou hůlkou.  
    Je tady úplná rodinná atmosférta, jeden veliký relax a klid. Nic mi nechybělo, snad jen večerní posezení s kytarou a krásné písničky, ale i to se mi nakonec na poslední sobotní večer vyplnilo. Neplánovaně přijel v sobotu večer Pavel-Vincenzo. Jeho odpolední telefonát přerušil náš dívčí klub, kde celou sobotu vládl bridžový dýchánek. Musím přiznat, že v sobotu ráno jsem ještě tuto hru neznala, ale už odpoledne bychom i s ostatními hráčkami překvapily kdejakého anglického lorda svojí bravurní hrou a strategií, a jistě by anglický džentlmen zaplesal, kdyby mohl být v našem dámském klubu, kde slovo bridž znělo s tím správným anglickým akcentem. Já se v této krásné hře přímo našla. Díky, Jardo, že jsi nás ji naučil.  
     Tak tedy odpolední telefonát tuto hru přerušil a čekala nás večerní procházka, neboť všichni dospělí jsme se oblékli a šli na nádraží Vincenzovi naproti. A tak po různých zimních radovánkách a dokonce po sobotní otužovací koupeli v místním potůčku, kde pár jednotlivců v duchu Venclovského jen ve spodním prádle provedlo několika minutovou otužovací kůru, jsem se i já dočkala večerního hraní s kytarou. No a bonus na závěr byl, když dorazil i Vašek Drnek, pak mi na tomto víkendu už nic nechybělo. Bylo nás málo, ale možná o to víc, to bylo srdíčkové; a Ti co dorazili a byli zde s námi, tak jen doufám, že i jim se toto Rodeo líbilo, protože já mám pocit naplnění, jako když ráno otevřu okno a pustím do pokoje čistý vzduch.
    Je mi velmi pěkně a v uších doznívají tóny z ranního hraní, kdy jsme seděli do čtyřech a Vašek s Vincenzem pak odjeli. Hraní byl závěrečný bonus za pár pěknými dny. Děkuji všem a nejvíce klukům, že přijeli, zahráli a navodili mi pocit harmonie a krásy.
     Chata se probouzí, bude ještě dopolední program, ale já článek musela napsat už teď. Děkuji všem, co dorazili, děkuji do kuchyně, Jardovi,.....tak zase někdy příště.
 
Ahoj Světla