Díky ní jsem totiž za posledních pár měsíců dohnala svůj kulturně hudební deficit.

Začalo to listopadovým Hudboslovením. Poctivě jsem šla na všechny koncerty: Radůzu, Jamese Harriese i Lenku Dusilovou. Každý večer byl jiný, bezvadný, nabitý osobitou muzikou. Lenka Dusilová mě překvapila svou nečekanou skromností a plachostí. Během jejího vystoupení jsem si říkala, že mikrofon by stačilo zapínat jen při mluveném projevu, při zpěvu byl naprosto zbytečný. Radůza naopak vystoupila dobře si vědoma svých předností a její večer s doprovodnou kapelou byl nabitý silnými melodiemi i texty. A konečně James Harries, mně do té doby naprosto neznámý interpret, si uměl získat posluchače velmi rychle svým bezprostředním projevem, roztomilou češtinou a emotivními písněmi. Prostě skvělý muzikant, u mne to vyhrál na celé čáře a z koncertu jsem odcházela hned se dvěma jeho cédéčky. V lednu nového roku jsem trochu neplánovaně absolvovala i koncert Pavla Dobeše. První půlka večera byla malinko rozpačitá, ale po přestávce jakoby vše nabralo druhý dech – interpret i publikum. Jedna za druhou zněly písničky na přání a vypadalo to, že se nikomu ani nechce jít domů.   

Poslední zážitek mám ze středy 12. února, kdy do Přerova už po několikáté přijel Jirka Černý z Prahy. Moc jsem ho chtěla vidět naživo, je to dost výrazná osobnost na české hudební scéně a svým vystoupením to jen potvrdil. On sám působí charizmaticky a ještě přijel s pořadem o další charizmatické osobě Karlu Krylovi, takže dojem byl dvojnásobný.

Milá Dlažko, díky za tuhle pestrou kulturní nabídku. Už teď se těším na další akce: na březnový folkór s Hradišťanem, na Tvůj tradiční ples i na dubnový rockový nářez s “Té čtyřkou“ a ….. dosti slov, je čas zvednout se z gauče a vyrazit rychle za kulturou. Že nevíte kam? No přece do Dlažky!