Rodiče s dětmi měli tentokrát velmi netradiční téma „Hoši od bobří řeky“ aneb foglarovky po letech. Vzhledem k tomu, že se tábor konal blízko Sluneční zátoky a Stvořidel, téma se přímo nabízelo, ale bylo pro nás, zejména ženskou část účastníků, dost těžko uchopitelné. Přece jen pan Foglar psal o jiné době a hlavně holky dost opomíjel, tak jsme uvažovali, jak to pojmout a přenést do současnosti. Něco jsme nakonec vymysleli, ale při představování první večer jsme uznali, že jiní měli lepší nápady. Super bylo vystoupení Jitky B. s jejím týmem oblečeným ve skautském a recitujícím vlastní verzi bobříků, také převleky bobrů nebo různé varianty Rychlých šípů byly povedené, ovšem největší aplaus sklidila rodina Landů z Prahy, která si připravila pravý nefalšovaný komiks coby živé obrazy s papírovými bublinami a poučením o chování v bouřce. Jak se později ukázalo, ještě zajímavější a užitečnější by byl příběh o tom, jak se ubránit vosám, protože bouřky nás minuly, zato vosy útočily každý den, každou hodinu, každou minutu…

Netradičně jsme začínali v neděli a od začátku nás na táboře kromě vos provázela i táborová hymna (Michalova píseň o bobrech), žhnoucí slunce a také spousta novinek. Sestava účastníků byla tradiční, pár známých tváří chybělo, pár nových se objevilo a přestože většina se nás zná už poměrně dlouho, překvapovali jsme se navzájem při nové seznamovací hře s kousky toaletního papíru J. Od pondělka běžel standardní program – dopoledne děti v oddílech, dospělí sportování, ale odpoledne se objevila první novinka – rozdělení rodinných týmů do 4 klanů, které dostaly různě barevné šátky, na které si nakreslily své znaky (kromě natištěných bobrů a dlažky) a v těchto klanech a označení těmito šátky pak soutěžili celý týden. Tak jsme měli modré Žraloky, oranžové Můry, tým žlutých šátků, jejichž název mi nějak neutkvěl v paměti, a pak zelený Zelený mír. Klany se snažily, jak mohly, stejně jako organizátoři, kteří připravili nové strategické hry se spoustou složitých pravidel, které někdy bylo těžké v tom vedru pochopit, případně realizovat, tak se občas trochu upravovaly a zjednodušovaly, aby se nikdo necítil diskriminovaný, pokud není zrovna trénovaný atlet nebo gymnasta. Většina her se nesla v duchu bobříků, příp. rychlošípáckých příběhů a líbila se. Byl připraven i speciální deníček „lovce bobříků“, kam si každý nechával zaznačit, kdy kterého bobříka ulovil a následně byl odměněn krásným dřevěným přívěškem na krk se znakem bobra ohraničeným tou barvou, která danému bobříku přísluší. Musím pochválit Mussura, že si s tím dal opravdu práci J.

No a co všechno bylo letos jinak? Místo jednoho výletového volného dne byly tentokrát dva, a to kvůli výletům na lodích. Vody sice nebylo moc, ale aspoň nějaké části řeky byly splavné, takže v úterý a ve čtvrtek mohli ti, kteří chtěli, vyplout na výlet na lodích. Ti, kteří lodím odolali, jeli na výlet vláčkem „posázavským pacifikem“ , autem nebo pěšky. Možností bylo plno a tak my jsme absolvovali výlet do Ledče nad Sázavou, kde je zajímavý hrad a muzeum, krásný kostel a synagoga, ale kde také slunko hodně pálilo, takže jsme se rádi vraceli do tábora, do stínu u vody, kde bylo přece jen příjemněji. Na druhý výlet nás jelo více a zavítali jsme do krásné Kutné Hory a tam jsme si prohlédli chrám sv. Barbory, někteří i kostnici a další památky ve městě. Před horkem jsme se schovali i do podzemí historického Kamenného domu, ale hlavně do příjemného zátiší jedné ze zahradních restaurací, kde jsme si dali výborný oběd a skvělé pivo z místního minipivovaru. Na zpáteční cestě se někteří ještě stavili zaplavat si ve staré pískovně a do tábora jsme dorazili akorát na večeři.

Letos nebyli tradiční trifidi, ale noční hra s buzolou a plněním úkolů a zavázané oči nakonec byly taky, včetně obvyklého zakončení s recitováním složených básní, zpěvem písní a nakonec i tancem. Tento večer se opravdu povedl. Naopak jako každý rok, byl i letos, táborák a stezka odvahy a hraní a zpívání u ohně, aby nám horko nechybělo ani v noci. Navíc jsme měli možnost pozorovat padající hvězdy, protože zrovna vrcholila sezóna perseid či leonidů? Co nás překvapilo, některé možná i příjemně, byla absence Vánoc. Místo nich byl dobročinný bazar, kde jsme mohli udat jak dovezené dárečky, tak vlastnoručně vyrobené obrázky, korálky, dřevěné přívěšky, papírové vějíře a další „užitečné“ zbytečnosti, ke kterým jsme dostali materiál a mohli se vyřádit se svou kreativitou. Tato činnost mě kupodivu chytla a já vyráběla obrázky, koláže, dřevěné ozdoby a další jako divá ( a nebyla jsem sama). Další změna - na tomto táboře nebyla klasická olympiáda, ale hry a soutěže jindy zařazené do olympiády teď byly součástí velké hry klanů Rychlé šípy se zakončením u stejnojmenné deskové hry. Bohužel u této aktivity přišlo nejvíc zranění účastníků, i když naštěstí žádné moc vážné, ale letos byl tábor na různé zdravotní komplikace docela úrodný – štípance od hmyzu, otoky, záněty, naražené končetiny, rozseknuté nosy, odřené nohy, vykloubené prsty, vyvrtnuté kotníky a taky úžehy či úpaly, ale naštěstí vše se podařilo zvládnout.

Týden utekl a najednou bylo před námi vyhodnocení všech soutěží, ocenění všech účastníků i organizátorů a loučení. Všichni by měli dostat velkou jedničku za snahu, letošní vedoucí a praktikanti se opravdu ukázali jako skvělí a Mussur měl při výběru šťastnou ruku. Musím poděkovat i kuchařkám, které jako každý rok, držely vysoký standard ve stravování a zvládly vařit i při těch teplotách přes 40 stupňů, které v kuchyni měly skoro pořád. No a já bych se na závěr chtěla omluvit všem, které jsem možná občas prudila svou kritikou při některých náročných hrách (však jsem také dostala diplom za aktivní přístup), ale horko a v mém věku už možná i hormony působily víc, než bych si přála, takže někdy jsem zrovna neměla svůj den, nebo svou hodinu, tak koho se to dotklo, nechť mi promine J.

Jinak to ale bylo moc fajn a budu vzpomínat. Hanka M.