25 let s Dlažkou na táborech rodičů s dětmi?
Já zatím jen 12 (počítáno s tím letošním)
 
Probírám se starými alby z prázdnin (Lukáš hledá něco na své maturitní tablo, tak to tu poházel všude kolem) a říkám si: „Je to možné, že to tak rychle uteklo?“
Vidím rozzářené tváře Lukáše a Tomáše. Vidím rozzářené tváře ostatních dětí, rodičů, vedoucích, praktikantů, kuchařů – mnohé z nich potkávám na akcích Dlažky dodnes.
Vypadávají na mě fotky z našeho prvního tábora z roku 2006. Tenkrát jsme ještě neměli převleky ani rodinnou vlajku (pak už vždycky jo). Na Dlažku jsem narazila náhodou na internetu – koncem června, asi tři dny před začátkem prázdnin. Na tábor, který se konal „za humny“ ve Spálovském mlýně s Plašanem jsme se nedostali, ale Mussur mi doporučil tábor „s jiným skvělým vedoucím“ a zařadil nás jako druhé náhradníky do svého tábora. Pak měsíc napětí. A měli jsme štěstí. Dva dny před začátkem telefon, jestli ještě chceme jet.
A tak jsme se ocitli v Rajnochovicích, o kterých jsem do té doby v životě nic neslyšela. Jirka (=taťka=řidič=pasivní účastník, tj. takový, který nikdy nejel, ale vždy nás podpořil a všude zavezl) to tipnul na dva dny. (Jedna sprcha, umývárka venku se studenou vodou, plno cizích lidí.)
Ale Dlažka nás dostala. Vzpomínám, že kluci tenkrát nechtěli domů – byli ještě malí a brečeli, že tábor končí. (Já už jsem byla velká, ale taky jsem bulila.)
Vím, že jsem za ty roky potkala spoustu prima lidí, že jsem se pořádně nasmála, vrátila se do školních let, byla blízko přírodě a hodně blízko svým dětem, které bych nikdy nepoznala tak, jak se to povedlo při společných hrách na táborech rodičů s dětmi. (Snad to platí i obráceně.)
Yvona Matýsková