Čokodeli víkendovka

Po návratu z akce v Rajnochovicích jsem usedla s šálkem výborné kávy (dárek od Světlanky) k čistému listu papíru s odhodláním napsat svůj nejkratší článek do Dlaždiče. Jak toho ale dosáhnout, když obvykle zabřednu do popisování všech situací a zážitků a článek pak vypadá jako nekonečný? Zkusím tedy tentokrát psát jen o svých pocitech spojených s akcí. A jaké tedy byly? Vesměs pozitivní .

Nejprve velké těšení se, dlouho dopředu jsem všem říkala, že první víkend v říjnu budu trávit na Dlažce a jak se těším na všechny, které jsem minimálně od prázdnin neviděla. Michal půjčil auto, takže v den D jsme dorazili na naše poměry docela brzy na základnu a mysleli jsme, že budeme mezi prvními, a byli jsme překvapeni, kolik účastníků už bylo na místě. Že by se těšili ještě víc než my?

Následujícím hodně příjemným pocitem byla radost z nefalšovaného upřímného vítání, objímání a líbání s  našimi milými Dlažkaři, při kterém téměř jiskřila předávaná pozitivní energie. Dalším pocitem bylo vlastně trochu očekávané zklamání, že přístavba není hotová a plánované termíny se nestihly. Navíc vykácené stromy jakoby způsobily ztrátu genia loci daného místa. Nevím, jestli nová, třeba i krásná budova, vyváží chybějící kus přírody. Stromy u jídelny i u velkých chat podle mého názoru opravdu chybí a bez nich je z areálu tábora holá pláň. Takže další pocit – lítost . Nevysadíme nové?

Ještě jeden trochu negativní pocit jsem zažila, to když nevyšla předpověď počasí slibující krásné babí léto a místo toho se skoro celý víkend držela „syrovina“, vlezlá vlhká zima s mlhami, na kterou jsem nějak nebyla připravená. Naštěstí nám počasí moc nenarušilo naše aktivity, ani nepokazilo dobrou náladu mezi účastníky. Víkendovkový program byl tradiční, tzn. pro někoho vyhovující, protože očekávaný, pro jiného ne zcela vyhovující, protože pořád stejný, bez nových her a nějakých oživujících impulsů. Ale tak to je, co člověk, to názor. Já jsem to moc neřešila, čeho jsem se chtěla zúčastnit, toho jsem se zúčastnila, čeho ne, to jsem vynechala a odpočívala, hlavně jsem byla ráda, že už nemusím řešit zábavu pro děti během doby, kdy není organizovaný program, a můžu si užívat dospělácké „svobody“ (trochu sobecké, že?).

Nejvíc se mi z celého víkendu líbily večery a noci v jídelně u krbu, kde bylo teplo nejen fyzicky, ale i „duševně“. Povídali jsme si a zpívali, jak v pátek, tak i v sobotu, taky jsme hráli stolní hry a bavili se a bylo to moc fajn. Na chvilku jsme vypustili z hlav všechny starosti a užívali si úplně jiných činností než v běžném každodenním životě. Naplňovalo mě velkou radostí, že jsme si všichni měli co říct a byli jsme naladěni na stejnou notu, veselou a vstřícnou, takže to bylo takové optimistické v tom dnešním hodně ubrblaném světě kolem. Bylo mi tam moc dobře, v krbu plápolal oheň, nikde žádný rušivý element... cítila jsem se ve společnosti ostatních Dlažkařů opravdu jako mezi svými . A měla jsem taky dobrý pocit z toho, že jsem po oba večery vydržela až do zamykání jídelny a odcházela mezi posledními, což se mi ještě asi nikdy nepovedlo.

V neděli odpoledne jsme odjížděli spokojení, protože jsme si užili příjemné setkání, a ještě po příjezdu domů jsme si s některými účastníky vyměňovali SMS a sdíleli krásné dojmy z víkendu. Takže závěrečný pocit byl jednoznačný – satisfakce z toho, že se akce vydařila. Děkuji všem, kteří nás chápou vedle Mussura jako „jádro/duši“ Dlažky a spoluvytvářejí ji taky a kteří nám dávají najevo, že nás mají rádi! My vás též 

Hanka Men.

P.S. Tak nevím, jestli je to nejkratší…