Světlana a továrna na čokoládu
   Dovedete si představit, jak se cítil Karlík, když se poprvé podíval do továrny na čokoládu?
   Já to po víkendu na dlažkařské základně v Rajnochovicích 8. - 10. 12. 2023 už trošku tuším…
    To člověk vejde do továrny (jídelny), tam všechno voní sladce po vanilce, čokoládě a hlavně po rumu, který přece do cukroví patří.  A hned slyší: „Všechny kousky musí být přesně, ale přesně stejné. Podívej se, takhle se to dělá, toho krému musí být akorát, to přece poznáš! Na ty plechy se musí vejít co nejvíc kousků, dělejte to  pořádně!“   A potom při rozhlédnutí už člověk vidí, jak se strojovou přesností ruce všech zúčastněných míchají těsta, rozvalují  a vykrajují jednotlivé tvary z různých druhů těst, další účastníci chystají plechy, jiní je nosí k vysokokapacitním pečícím zařízením, které zase další lidé obsluhují a hlídají, aby se všechno nepřepeklo, nepřipálilo, nebo nedopeklo, no a nakonec někteří účastníci provádějí výstupní kontrolu kvality, která je téměř nejdůležitější.
    Na konci filmu o Karlíkovi Karlík vyhraje, a tím získá celou továrnu. V našem případě jsme po absolvování víkendu získali kopec cukroví (7kg pro jednotlivce to myslím bylo) a spoustu skvělých zážitků. Sice jsme po tomto víkendu byli mnohem unavenější než po zhlédnutí  filmu, ale rozhodně pocit ze společně stráveného času, dobře odvedené práce a hlavně třeba pro mne obří úleva „Já letos nemusím, už ale vůbec nic na Vánoce péct (tedy kromě vánočky)“, byl úplně bezva. Kdyby nebylo závady na autě v Bystřici pod Hostýnem, která nám významně, asi o 5 hodin, prodloužila dobu návratu domů, dala bych víkendu 10 bodů z deseti. Takhle bohužel, pane Wonko (Světlanko), dostaneš jen 9 bodů z deseti. 
    Ale zcela vážně, velká poklona a poděkování Světlaně jako hlavní organizátorce víkendu s vánočním pečením. A také děkuji všem, se kterými jsme se mohli potkat, pobavit, večer zazpívat a kteří se akce účastnili.                  Markéta.
 
                                Pečení!
    Byla to jedinečná, neopakovatelná,  skvělá, úžasná akce, která na Dlažce ještě nebyla a musí se zažít, aby si člověk mohl představit, jak celý krásný, ale náročný víkend probíhal.
   Od odnošení všech věcí v pátek dopoledne na základnu, kam se nedá dojet autem pro velkou sněhovou nadílku. Suroviny na pečení cukroví i na jídlo a pití pro účastníky, vše po kotníky ve sněhu, na bobech, nebo jen v taškách na zádech.
    Příprava zelňačky a všech pomazánek, než dorazí všechny cukrářky a pak už jen dělání těst, vykrajování, pečení, zdobení, slepování a uložení do krabiček.
    Bylo to náročné, ale krásné. Děkuji všem, kteří přijeli, a Yvonce za úklid celé kuchyně a umytí nespočet plechů, misek a cukrářského nářadí. Pomáhal každý i ten, který vůbec péct nechtěl.
   Teď s odstupem času ráda vzpomínám a při prohlížení fotek nechápu, jak jsme to mohli zvládnout. Uf!   Světlanka
 
Vánoční pečení pohledem z okénka kuchyně
   Abych řekla pravdu, původně jsem vůbec nechtěla jet. Sladké jídlo skoro nejím, vánoční cukroví u nás ještě pořád (a naprosto profesionálně) peče babička a sladký vzduch mi fakt vadí (obzvlášť když se v našem městě obrátí vítr a zdejší obrovská továrna Mondeléz „provoní“ celý okres). Jenže akce byla naplánována do Rajnošek a s prima kamarády. Takže rozhodnuto, pomůžu v zázemí v kuchyni.
   Vše začíná v pátek ráno. Z nádraží mě vyzvedává Ála. Do osobního (nikoliv nákladního) auta se nakonec narvou 4 lidi a asi 80 zásobovacích zavazadel a krabic – logistiku má na starosti Světlana, hlavní vedoucí akce.
   Rajnochovice působí toho dne velmi romanticky. Sněhu všude půl metru, jako v pohádce. Problémem je ovšem fakt, že se tím pádem musí nechat auta dole u cesty. Nahoru se jet nedá. Nikdy mi nepřišlo (a to jsem se aktivně zúčastnila desítek dlažkařských branných her), že je to ke kuchyni tak strašně daleko! Obzvláště, když už jdeme nahoru a dolů asi po šesté, a auto je stále plné věcí!
    Nakonec to nějak zvládáme. A pak už se zahříváme v kuchyni – samozřejmě prací: příprava jídla, kuchyňských spotřebičů, nádobí. Trochu to ještě zaskřípe, když hlavaska nemůže najít recepty a vrhá se směrem k autu, že se musí vrátit do Přerova. Pak se ale recepty najdou a je to vyřešeno. A to už je pozdní odpoledne. Přijíždějí kuchařky - cukrářky (i pár mužů). Akce se účastní i několik našich dětí, většinou již dospělých. Zdá se (pohledem z okénka kuchyně), že pozorně poslouchají a pozorují mamky při práci a také jim pomáhají, aby si někdy v budoucnu na tuto milou akci vzpomněly a něco samy uměly.
   A pak už si toho moc nepamatuji – strávila jsem zbytek víkendu hlavně u dřezu. Ale výslužku jsem dostala a byla fakt „mňam, mňam!“ (i naše babička říkala).      Yvona