Mírečský tábor pro rodiče s dětmi aneb suchozemec v Neptunově říši
S končícími prázdninami, když jsem sundávala z naší domácí nástěnky prázdninový táborový plakát Dlažky, uvědomila jsem si, že jsem ještě nenapsala článek do Dlaždiče, a říkala si, že když jsem psala pokaždé, měla bych i tentokrát, a hned jsem se do toho pustila. Pak jsem ale zjistila, že nepíšu oslavný text, jako vždy, tak jsem článek raději odložila a zapomněla na něj. S koncem roku, úklidem a bilancováním jsem ale opět svůj výtvor vytáhla a rozhodla se ho poslat.
Vypadá to tak, že to možná byl náš tábor poslední, protože už jsme jeli s Michalem sami dva, bez svých již dospělých dětí, a to už není ono. Taky stárneme, jsme pohodlnější, unavenější a víc věcí nám začíná vadit, takže (jak mi už jedna osoba na táboře poradila) to je nejvyšší čas přestat jezdit. Tentokrát to pro nás bylo obzvlášť náročné, protože jsme čerpali tři týdny dovolené v kuse, každý týden někde jinde a tábor byl až na závěr, kdy nám docházely síly, takže už jsme nebyli tak akční :-).
Tábor s názvem Neptunova říše se konal v novém prostředí, tak jsme poprvé zavítali na základnu v jižních Čechách nedaleko Blatné. Areál rekreačního střediska se nám hned zalíbil, byly tam stoly pod slunečníky kolem hlavní budovy a taky dvě terasy, takže jsme hned věděli, kam můžeme chodit posedět s kafíčkem. Navíc byl za chatkami bazén a velká hřiště, kolem pastviny a výběhy pro koně, pole, lesy, pěkné prostředí. Předpověď počasí nebyla nic moc, ale viděli jsme, že možnosti jsou zde široké pro déšť i pro slunce.
Letos přijelo hodně nováčků a taky nezvykle mnoho účastníků přijelo ze zahraničí a kupodivu všichni se „chytli“ a opět byla dobrá parta, tedy to hlavní, kvůli čemu na tábory jezdíme. Netradiční bylo i věkové složení dospěláků, kde byli nejen obvyklí rodiče, ale i prarodiče (dva dědečkové) a také starší sourozenci s partnery, takže od mladých až po seniory. Dětské oddíly byly tentokrát tři a věk byl také zastoupen široce, od malošků, kteří začínali na 3 a půl letech, přes školáky až po puberťáky, tak to bylo pestré.
Program byl tentokrát koncipován hodně jako vodní, což mi moc nevyhovovalo, protože já lodě nemusím, ale říkala jsem si, že snad nebudu sama a že určitě bude program i pro suchozemce, ale to jsem se trochu spletla, většina byla opravdu nadšených vodáků a neodradil je ani nedostatek vody v místních řekách ani pomalost toku. Pokud jsem nechtěla sedět sama v táboře, musela jsem vyrážet s loďařema a pak aspoň sledovat jejich zábavu ze břehu. Jednou se vyjelo k blízkému rybníku Labuť, kde na břehu bylo pohostinství s venkovním posezením a kde aspoň na lodě bylo vidět, ale když jsme jeli na Orlickou přehradu a hrad Zvíkov, kde se měly střídat skupiny na lodích a na prohlídce hradu a podhradí, došlo trochu k organizačním zmatkům, když lidi bez aut jeli v autech s lidmi z jiné skupiny a museli se pořád přeskupovat a přejíždět a někdy domluva neklapla, takže já jsem třeba zůstala na hradě Zvíkov zapomenuta. Naštěstí pro mě můj muž hned zorganizoval záchrannou výpravu a ještě že tam byli ochotní kamarádi, kteří bez nároku na odměnu byli ochotni mě dopravit do tábora, když organizátor vzkázal, že dopravu si domlouvá každý sám :-(. Holt já si představuju, že na placené dovolené, která je organizovaná, si nebudu muset nic domlouvat a zajišťovat sama, takže to pro mě bylo zklamáním. Poslední výjezd na vodu už jsem raději obětovala a zůstala v táboře a četla si časopisy, na které jsem předcházející dva týdny neměla čas a bylo to taky fajn, odpočinula jsem si. Škoda jen, že mladí vedoucí sedící často na terase, zamořovali celý tábor zvukovým smogem, když neustále pouštěli nahlas své tuctuc, to ten odpočinek dost kazilo a ohled na naše přání moc nebrali.
Zažila jsem ale i pěkné okamžiky, tady musím zmínit úžasné lesní hry s dospěláky, kde jsme díky Janči poznali, jak různě se dá vnímat les, jak se v něm dá nepozorovaně pohybovat, jak je důležité někdy rozostřit zrak a zapojit i hmat. Tak, jak jsme cestou do lesa nevěděli, co od této aktivity očekávat, tak místo rozpaků okamžitě přišlo nadšení a z lesa se nám vůbec nechtělo. Díky ještě jednou za ten zážitek.
Dopolední sportování rodičů bylo  fajn, odpoledne se často místo tradičních rodinných her jezdilo na vodu, kde docházelo k velkým časovým prodlevám, takže podvečerní program se pak posunoval nebo rovnou rušil a bylo to trochu chaotické, což mi moc nevyhovovalo. Táborák se letos moc nepovedl, na noční trifidy jsem nešla, program ovlivňovalo i proměnlivé počasí, takže někdy se do poslední chvíle nevědělo, co se bude dít. Pěkný byl výlet do Blatné o volném dnu, to jsme si užili, ale jinak celkový dojem z tábora byl dost rozpačitý…
Jak vidět, už bylo asi víc věcí, co mi vadily, než těch, co se mi líbily, asi mě už po těch letech přešlo to nadšení, které dříve umožnilo tolerovat všechny organizační nedostatky. Navíc plno lidí z původní rodičovské party přestalo jezdit a dává přednost jiným aktivitám, nevím, jestli tedy nenadešel čas se s dlažkařskými tábory rozloučit. Zažili jsme plno pěkného, absolvovali skoro dvacítku táborů, ale v nejlepším se má skončit a my se měli rozloučit asi už loni, aby to nebylo s takovou trochu trpkou příchutí. Tak snad se bude táborům pro rodiče s dětmi dařit dál, tvořit nové party a připravovat další nezapomenutelné zážitky a my třeba přijedeme na návštěvu pozdravit se s ostatními :-).
Hanka M.