Rok uběhl jako voda a opět je tu poslední listopadový víkend a s ním i Mikuláš na Dlažce. Dlouho dopředu bylo avizováno, že je velký zájem, tak se všichni hlásili s předstihem, aby měli zajištěné místo, ale my to trochu podcenili, takže nebýt některých nemocných, tak jsme možná museli stavět iglú a spát venku.

Stejně jako loni cestou do Domašova začalo sněžit, byť do té doby bylo pořád spíše podzimní počasí, ale naštěstí se to nezměnilo v žádnou sněhovou skorokalamitu a zůstalo jen u sněhového poprašku, takže základna byla dostupná bez problému. Pokud teda řidiči a jejich navigátoři věděli, kam jedou  a nemuseli dělat otáčky v lese.

V pátek v podvečer už byla chata skoro plná a všichni přijížděli natěšení na společně prožitý víkend s očekávanou sobotní návštěvou Mikuláše, čertů a andělů. Sjeli jsme se ze všech koutů Česka, Moravy i Slezska a hned jsme si sdělovali, jak se máme, co je nového od doby, co jsme se viděli naposledy, a že je fajn, že se zase vidíme. Než jsme se se všemi stihli pozdravit a přivítat, už začínala první čertovská večerní hra. Já jsem ji sice vynechala, ale ostatní vyrazili do zimy a plnili úkoly a krásně vymrzlí se pak vraceli do tepla jídelny, kde pak pokračoval program stolními hrami. Mussur mě moc potěšil, když pořídil oblíbenou hru z tábora DIXIT a ta se hned stala hitem víkendu . Když pak odešly děti spát a pokračoval program pro dospěláky, dobře jsme se bavili nad novým úkolem od velkého šéfa, který už předznamenával oslavy 25 let Dlažky. Kreslili jsme do okének „filmového pásu“ své nejsilnější zážitky s Dlažkou, které jsme pak prezentovali, a dost jsme se u toho nasmáli. Poté večer pokračoval hudební produkcí, takže se hrálo na kytary a zpívalo dlouho do noci.

Sobota měla klasický průběh, děti dopoledne v oddílech, dospěláci buď sportovali a hráli volejbal na hřišti nebo se vydali na procházku do okolí. Já se přidala ke skupince, která šla na procházku, a netušila jsem, že se z toho vyklube horská túra. Prošli jsme kus krásné přírody a pak se rozhodli napojit se na turistickou značenou trasu a podívat se na vyhlídku na skalách. Prý to není náročný výstup a je dobrá cesta i dolů, která nás dovede až k chatě, takže se nemusíme vracet stejnou cestou. No tak na vrchol k rozcestníku jsem vystoupala sice s jazykem na vestě, ale ještě to šlo, ale následná cesta dolů byla chvílemi horor a já se na některých úsecích fakt bála, že se zřítím ze stráně až do řeky. Naštěstí mí Dlažkaři mi rozuměli, zvolnili tempo a pomáhali s překonáváním příkrých míst a starali se, abych zůstala naživu, za což jim ještě jednou děkuji. Tak jsem sestup zvládla, ale zpocená jsem byla úplně všude. Ovšem důležité je, že jsem překonala strach i sama sebe a dokončila vycházku po svých . Hned jsem na chatě pyšně hlásila, že jsem ušla asi 10 km terénem s šíleným profilem a že si připadám jako zdatný turista po návratu z velehor, což Mussur hned mírnil konstatováním, že je to na vyhlídku asi 2,5 km….

Po dobrém obědě jsem neodolala chvilce odpočinku na pokoji, ale postel byla tak pěkně vyhřátá a pohodlná, že jsem v ní zůstala i při zahájení velké odpolední andělské hry. Naštěstí jsem nikomu v týmu nechyběla, takže jsem si po příchodu do jídelny mohla dát kafe a zahrát si s přítomnými stolní hry, zkusili jsme Světový film, pak DIXIT a ještě i novinku, jejíž název už si nepamatuju. A tak den ubíhal a blížil se večer, všichni jsme si připravovali básničky, písničky či tanečky, které předvedeme Mikuláši, až přijde, a trochu se báli, co nás čeká s čerty, protože úplně hodní jsme celý rok nevydrželi být asi nikdo. Když jsme se po večeři shromáždili v sešeřené jídelně, už bylo ve vzduchu cítit to napjaté očekávání a za chvilku se opravdu otevřely dveře, vyšlehly ohnivé jazyky a objevil se strašidelný velký čert s obrovskými rohy, řetězem a pytlem přes záda, který se radoval, že vidí hříšné duše a že si určitě někoho odnese. Za ním se vynořili další čerti, ale naštěstí také andělé a pak hlavně Mikuláš s vysokou čepicí a zlatou berlou, který všechny pozdravil a vyzval pak jednotlivé rodiny, aby za ním přišly. Všichni mu něco přednesli nebo zazpívali, a pokud byli hodní, tak dostali tašku s nadílkou. Samozřejmě do toho mluvil i čert a ne jen tak ledajak, ale veršovaně (asi se v pekle kultivují četbou poezie, což je určitě chvályhodné). Jakmile byly dárky rozdány, všichni jsme se s Mikulášem a jeho doprovodem rozloučili a vrhli se hned na sladkosti v taškách a radovali se i z ostatních dárečků, které jsme tam objevili. Děkujeme .

Večer pak byla diskotéka pro děti i dospělé a kdo nechtěl tančit, mohl se věnovat hrám nebo jen tak si povídat v herně. Po prodloužené večerce se pak situace zklidnila, diskošku nahradila živá hudba v herně a my jsme usedli kolem klavíru a kytaristů a zpívali a bavili se opět do hluboké noci a bylo to moc příjemné posezení.

Nedělní ráno bylo náročné, na rozcvičku se asi moc účastníků nedostavilo, většina si přispala. Posnídali jsme a opět se zapojili do různých variant programu, já tentokrát nešla na žádnou procházku, ale jen se podívat na hřiště, kde se hrálo ringo, a než jsem se nadála, už jsem byla zařazena do dodatečně vzniklého družstva a nastupovala na zápas. Byla zima, tak jsem se aspoň pohybem zahřála a protáhla taky jiné svaly než lýtka a stehna, které mě bolely ještě ze včerejška. Turnaj se vydařil, sice naše družstvo nevyhrálo, ale výkon jsme podali celkem dobrý (nikdo nás na konci už nesledoval, tak se můžu pochválit). Pak nás čekal jen oběd, úklid, balení a loučení. Všichni jsme si popřáli pěkné vánoční svátky a ujistili se, že se určitě uvidíme na oslavách 25 let Dlažky. Tak ahoj všichni v lednu 2015!

Hanka Menšíková