Příroda, kterou jsme míjeli po cestě do Rajnošek, se samovolně měnila v jeden velký oxymorón. Zelené pupeny a listy na stromech stojících v čím dál větším množství sněhu. Už to naznačovalo, že trička s krátkým rukávem jsou sbalené zbytečně. I tak jsem se klepala natěšením, když mi došlo, že jedu na akci s Dlažkou. Tentokrát VTK.

Stojí to za to, vynechat páteční školu (velká oběť, že?) a jet už ve čtvrtek. Člověk se dřív seznámí s ostatními a taky zahraje víc her. Seznamovačky a netradiční hry na důvěru byly na prvním místě - proč sedět na židli, když můžete sednout jeden na druhýho?

K večeru si každý vytopil chatičku, takže se spalo jako doma. A jídlo? Jídlo na téhle akci bych mohla rozepsat na celou stránku. Výborné? Vynikající! Na přidání a pořád k dostání.

I když jsem byla na VTK loni, na přednáškách jsem se nenudila. Navíc to nebylo, jak ve škole: ,,buď zticha, poslouchej a piš si”, naopak jsme se mohli zapojit, doplnit a bez problému pochopit. Je jasné, že jsme si všechno vyzkoušeli i v praxi (od vysvětlení a realizaci her až po první pomoc a stabilizovanou polohu). Nemusím rozvádět, že zataženo, mrholení a troška chladu nikomu nevadila.

Nejlepší ale byla (a všichni účastníci mi dají za pravdu) noční hra. Poslepu se svým týmem zavedeni do lesa, užívaje si přírodních překážek (hlavně vody a bahýnka) se nedalo uniknout obrovským záchvatům smíchu. Nejvíc podpory jsme našli ve vedoucích, kteří šli  celou cestu s námi. V moment, kdy někdo ztratí po cestě botu v bahně, ponoří ruku po loket, aby ji z něj vytáhl, nasadil si ji a běžel dál, prostě poznáte, že pro tyhle hry prostě žijeme. Zbytek noci jsme tradičně nespali. Závěrečný test, psaný následující ráno, dali všichni. Na akci se mi osobně líbí, že vás tam naučí dobře přemýšlet, předvídat a efektivně pracovat.

A jak je na Dlažce zvykem, po celou dobu byla sranda, jakou jinde prostě fakt nezažijete, parádní kolektiv jak děcek, tak vedoucích, spousta bahna a čerstvého vzduchu.

Jedu určitě i příští rok…a vy? :)

Leňa Švejdová