Ta myšlenka vydávat časopis se zrodila v hlavě Richarda Kremla. Nevím, proč si vybral jako tažného koně mě, ale snad proto, že jsem kritizovala situaci kolem dostávání informací a propozic z klubu a chtěla jsem s tím něco dělat. Bylo to tehdy tak, že pokud jsem třeba nemohla jet 3 týdny na nějakou akci nebo jsem nestudovala na některé přerovské střední škole, tak ke mně většinou propozice na následující akci nedorazily, protože to tehdy znamenalo pro organizátora dát je do obálky, napsat adresu (pokud ji vůbec měl), zaplatit známku, odnést to na poštu. Od časopisu jsme si tedy slibovali pravidelnou dávku propozic a informací pro členy i nečleny klubu, pokud si časopis předplatí. Myšlenka tedy byla na světě, ale pak nastala ta hlavní práce – všechno to zrealizovat.
Psal se rok 1992, počítače a kopírky tehdy byly jen v podnicích nebo ve školách a přísně hlídané, protože jejich pořízení a provoz nebyla levná záležitost. Internet se ještě toulal na houbách, digitální fotoaparáty taktéž, o vyhledávačích informací ani nemluvě. 
Tehdy se všechny propozice cyklostylovaly - ti, kteří už cyklostyl nepamatují, si to jistě vyhledají ve wikipedii (ó jak snadné).  A tak mi donesl Richard krabici plnou blán, na které bylo vše třeba naťukat na klasickém stroji. Bylo potřeba si dopředu promyslet, co a jak na stránku poskládat, protože kouzelné tlačítko ctrl-c a ctrl-v neexistovalo. Pokud jsem se přeťukla, tak někdy nezbývalo nic jiného, než tam chybu nechat, protože jinak by nestačila ani celá ta krabice blán na jedno číslo. Ťukala a přepisovala jsem několik odpolední a nocí. Pak jsem to odvezla do Přerova. Richard to začal cyklostylovat a zjistil, že cyklostylovaný text je téměř nečitelný. Tak jel za mnou do Tovačova, kde jsem tehdy dělala týdenní akci, abych to celé přepsala na papír. Takže jsem přes den dělala vedoucího a v noci znovu přepisovala. Pak se každá stránka dala někomu, a ten někdo to v téměř konspirativních podmínkách nakopíroval na podnikových kopírkách. Díky tomu stresu se podařilo dvě strany přehodit, takže jsme pak ručně číslovali stránky, aby byl chaos trochu zmírněn. Pak to nějaké dobré duše pod vedením Vlastíka Zlámala poskládaly a secvakly a hurá! - první číslo bylo na světě. A pak už se jen roznášelo a posílalo poštou. Byl konec února 1992.
Teprve o rok později vstupuje na scénu Pavel Mollin jako editor a dává Dlaždiči lepší grafickou podobu díky počítači a i fotografie přestávají být černými šmouhami.
A jak vznikal samotný obsah Dlaždiče? Nebylo to jako dnes, že se prosilo, aby někdo vůbec něco napsal, a už vůbec ne tak, že by to někdo dostal za úkol. My jako redakce jsme si řekli, jaké tam chceme mít rubriky, koho oslovíme, koho vyzpovídáme, kdo by pro nás mohl být zajímavý, kdo na jakou akci jede nebo se zajede podívat, o které akci je potřeba referovat zpětně a o které dopředu, co by mohlo lidi zajímat. A pak jsme jako v každých novinách ty lidi navštěvovali, zjišťovali, domlouvali se, děkovali…… Představa byla, aby v Dlaždiči bylo nejen vypravování, ale i forma fejetonu, rozhovoru, výzvy, zamyšlení atd. Propozice a jejich vkládání byly až to poslední a nejjednodušší. Měli jsme pravidelné přispěvatele a informátory, informovali jsme také o akcích jiných organizací – Brontosaurus, Švagr, Prázdninová škola Lipnice, hrad Hukvaldy atd. Psali jsme, co se děje ve vysokoškolských klubech, kam se vydat za folkovou muzikou, dali jsme prostor i tvorbě kamarádů (členů i nečlenů Dlažky) – básničky, povídky, úvahy.
Představy vedení klubu však byly postupem času jiné a také stále více vadilo to, že nejsem v centru dění v Přerově, a tak mě po dvou letech vystřídal na postu šéfredaktora Petr Kouba Kouleno.
 Mám ty své dva ročníky svázané a opatruji je jako relikvii. A když jsem si v nich teď zalistovala, abych si ty doby připomněla, vydržela jsem u toho několik večerů, bavila jsem se, a zdá se mi, že obsahově to zrálo jako víno a občas i hladilo po duši, přestože se tam našlo i dost kritických vzkazů a článků mířených do vlastních řad. Nebyla to žádná selanka, ale mělo to snad nějaký náboj.
Občas se mě lidi ptají, proč do Dlaždiče nepíšu. A já odpovídám – mám jiné představy, ale respektuji jeho nynější podobu. Nedělám – nepřepínám. Dnes je uspěchanější doba, asi není čas na klasickou redakční práci. Některé stránky se v Dlaždiči nemění několik měsíců, v horším případě i několik let, to mi není blízké. Články mají většinou podobu popisu nějaké akce, u některých autorů i s popisem, co se jedlo, pilo, kdo tam jmenovitě byl, a už jen čekám, kdy přijde reportáž o tom, jak měl kdo dobré zažívání a kolikrát šel na záchod. Vše je kladné, bezchybné, jásavé, konstruktivní kritiky a nápadů málo. Není to můj styl, ale tak to asi má být. Je to klubový časopis, a proto je potřeba ukazovat, že klub dělá pozitivní činnost, informovat o dobrých akcích, pochválit, motivovat. Každopádně je dobře, že Dlaždič přežil! A jsem ráda, že je aspoň nějaký a že stále zůstala ta prvotní myšlenka – poskytnout informace. A ta zůstala celých těch 25 let. Tak ať máme dostatek informací i v dalších letech!
 
                                                                                               Veverka