K avizované každoroční brigádě na dlažkařské táborové základně jsem si letos dělala průzkum účasti na facebooku, abych zjistila, kolik lidí se chystá. Loni nás tam moc nebylo, bylo hnusné počasí, hodně práce a já pak brigádu odstonala a dva měsíce se dávala do kupy, takže už jsem se letos nechtěla přetáhnout, tak jak minule. Přece jenom nejsme nejmladší, své jsme si za ta léta už na Dlažce odpracovali, tak jsem váhala, jestli s Michalem jet nebo ne a dát prostor mladším.  Nakonec mi to nedalo, přece jenom dobré skutky se mají konat a letos navíc brigáda termínově spadala do celorepublikové akce Ukliďme si Česko, takže jsem se mohla zapojit i tímto směrem a bohulibou činnost tak znásobit.
     Když jsme v pátek vpodvečer dorazili na základnu, bylo tam minimum aut, což naznačovalo, že účastníků zatím moc nepřijelo. Hned jsme se šli vítat a hledali jsme velkého šéfa, abychom nahlásili nástup a vyslechli si příděl úkolů. Ale Mussur nikde, co to je – akce bez něj? To se dá realizovat? Co se stalo? Mussur je v nemocnici L, prý si všechno bere moc k srdci a to se začalo bránit přetěžování. No tak to jsme byli smutní, na této brigádě poprvé. Ale hned jsme si připili na jeho zdraví a ulevilo se nám. Doufám, že i jemu a navíc se mu možná i škytlo.
     Sotva jsme se ubytovali, hned jsme se vrhli na seznam úkolů sepsaný Mussurem a na několika papírech rozložený přes celý kuchyňský stůl. Chvilku jsme uvažovali nad tím, zda se má ujmout velení někdo z přítomných (a Michal se hned chtěl vecpat na uvolněné manažerské místo), ale usoudili jsme, že Mussura nikdo nenahradí a že budeme pracovat bez velení. Někteří rebelové sice navrhovali spálit okamžitě seznam prací v krbu a brigádničit dle vlastního uvážení, ale to neprošlo. Tak jsme si každý vybrali některý bod z plánu a pustili se do práce, dokud bylo světlo.
Po nás ještě přijel Dušan s Karolinkou, ale nikdo další nepřijel, takže jsme byli smutní podruhé, že tak málo lidí je ochotných pro Dlažku něco udělat. Víme, že někteří tentokrát fakt nemohli, ale stejně… Takže aby všichni věděli, následuje popis osob a prací.  Kuchyň obsadili Keclíci s Jitkou a Lenkou a nejen že uklízeli, taky vařili, sklad začali vyklízet Zdeněk Hegar s Dušanem a Petrem od Hanky Fojtíčkové, Hanka s Alicí a další Lenkou se pustily do úklidu velkých chat, já si vzala na starost koupelnu a okna na prostřední chatě, Ilona pomáhala, kde bylo potřeba, no a poslední specifickou dvojici vytvořil Michal a Zdeněk Slatinský. Nevím, kdo to vymyslel nebo jak to vzniklo, možná si Michal chtěl užít velení i přes odepřenou funkci šéta, takže ať tak, či tak, objevila se nerozlučná dvojka mistra a učedníka elektrikáře (nemusím psát, kdo byl kdo) a o zábavu bylo postaráno.
     Část úkolů jsme si tedy mohli odškrtnout už v pátek večer a po zasloužené večeři se mohli věnovat odpočinku, muzicírování a zpívání. Bylo to sice takové komorní, ale pobavili jsme se a bylo veselo. Spát jsme nešli až nad ránem, jako jindy, ale dříve, abychom nabrali síly na další plnění pracovních povinností, přece jenom seznam byl dlouhý.
V sobotu jsme vstávali do pěkného jarního dne, takže jsme posnídali, pozdravili slunce a opět se dali do práce. Během dopoledne se objevilo ještě pár pomocníků, dorazila Martina z Hranic, přijela Kristína s Petruškou a pomocnou ruku přiložili i Katka a Vašek Drnkovi. Část ženských se vrhla na sociálky, část na malé chatky, chlapi vyklízeli prostory kolem kuchyně a pak i částečně kuchyni, kterou čeká rekonstrukce. Dělali taky revizi elektřiny, měnili žárovky, kde bylo třeba, opravovali sprchy a záchody atd. Dopoledne rychle uběhlo, já ho měla zpestřené kuriózním zážitkem s vodou. Když jsem čistila kachličky ve sprchách a zavadila o páku, tak se spustil proud a než jsem stihla zareagovat, tak jsem byla od hlavy k patě osprchovaná i oblečená. No co, převlékla jsem se a pokračovala. Zajímavé bylo, jak v o hodně horším stavu byly umývárny a sprchy pro ženy, oproti mužským. Ale asi to bylo tím, že v našich sprchách si udělali sklad řemeslníci při rekonstrukci WC nebo že by prostě chlapi svoje míň užívali? Jinak ale musím konstatovat, že nové záchody jsou opravdu na nadstandardní úrovni.
    Po výborném obědě jsme dlouho nezaháleli a pokračovali v rozdělané práci. Já s Kristinou a ségrou jsme umývaly okna v jídelně, ostatní holky vyklízely chatky, vyklepávaly matrace, vysávaly všechny postele a natahovaly čisté povlaky. My, když jsme dodělaly okna, nastoupily jsme na vytírání podlah na chatkách a s úklidem odpadků v okolí nám pomohly děti.  Během odpoledne a podvečera někteří brigádníci museli odjet (Dušan, Zdeněk s Ilonou,  Kristina), ale někteří zase přijeli, aspoň na chvilku pomoct (Ivoš s Helou). V podvečer jsme si konečně sedli a chtěli si zahrát scrabble, ale protože jsme nenašli ani jednu krabici, byli jsme zase chvilku smutní (potřetí jestli dobře počítám). Nakonec jsme sehnali dost hráčů na Aktivity, tak jsme si dali aspoň ty. A u toho jsme se teda nasmáli. Podařilo se pár pěkných hlášek, třeba když jsem hádala Katčinu kresbu kopce nebo hory s komůrkami uvnitř a stoupajícím dýmem a napadla mě Etna, což nebylo správně, tak jsem řekla: „Když to není sopka, tak to musí být brambory“ a bylyJ. Stejně tak jsme se zasmáli, když Hanka Fojtíčková měla štěstí vždycky jen na políčka mluvení a někdo to komentoval: „Ta Hanka furt jenom mluví“ a ona na to: „ Mě to baví“ a všichni si to přenesli do reálu mimo hru, tak to nešlo se nezasmát… Ještě že má taky smysl pro humor.
Večer nás zůstalo už jen pár, opekli jsme si špekáčky v krbu, Maruška s Milošem nachystali obložené talíře, dali jsme si dobré pití a někteří hráli ještě DIXIT, někteří si povídali a později jsme opět všichni zpívali a bavili se u kytar a vydrželi asi do půlnoci.
     V neděli nás budilo sluníčko a bylo fakt nádherně. Paprsky ale nemilosrdně odhalily všechny nedostatky našeho včerejšího úklidu, takže jsme po snídani opět vzaly s Martinou hadry (pardon, dovezené švédské utěrky)  a ještě rozmontovaly okna v jídelně a umyly je i uvnitř a vyleštily ze všech 4 stran a pak to teprve bylo ono. Během dopoledne se zvládly ještě venkovní práce, vykopávání drnů trávy na antukovém hřišti, rozhazování travního semene po areálu, vymetání nečistot ze střech, nošení a vožení dřeva z lesa k ohništi, od ohniště ke krbu atd. Když bylo vše hotovo, sedli jsme si na lavičky venku a chvilku se slunili a kochali se tím krásně uklizeným areálem, ale i nádherně zelenou čerstvě vyrostlou trávou, blankytně modrou oblohou a celým kvetoucím okolím.
      Celý pobyt jsme zakončili dobrým obědem a výborným frappe kafe od Miloška a pak už se jen rozloučili a rozjeli se do svých domovů. Cesta přes a Hostýnské vrchy byla zážitkem, fakt nádherné pohledy na rozkvetlé blatouchy kolem potoků, devětsil u cest, les plný sasanek a petrklíčů, rozkvetlé stromy a keře, k tomu sluníčko, teplo, no paráda… Jenom to vylepšilo už tak dobrou náladu a radost z toho, jak jsme vše zvládli. Tak teď jen čistý areál udržet, uklízet po sobě a dopřát všem účastníkům akcí areál ve stavu, do jakého se nám ho povedlo dostat J.         Hanka Menšíková