Aneb týden extrémů... V Česku panují pětatřicetistupňová vedra a my se vydáváme na šestihodinovou cestu do kraje krásného, divokého a nevyzpytatelného...16 zapálených cyklistů, Juřa s kolem i koloběžkou, a já, chodec. Je nás tedy jen hrstka, ale to nikomu na náladě neubírá, ubytování ve Filipově Huti je moderní, čisté, kuchyň vybavená, voda teplá a postele měkké. 

Ráno se plánuje a spekuluje, já jediná se chci vydat na pěší túru a nakonec mi udělá radost Alča, že se ke mně přidá! Parkujeme na Kvildě a v úmorném vedru vyrážíme k pramenům Vltavy... zážitek nám nezkazí ani dav turistů, který je okupuje, ale dost nás vzal pohled na holé lesy a škody způsobené kůrovcem. První kapky bouřky nás zastihly těsně před provizorním lesním přístřeškem, svačíme, co víc si přát. Přečkaly jsme hodinovou průtrž mračen a pak jsme se v příjemném deštíčku vydaly dál, byla to vítaná změna. V Bučině jsme nasedly na autobus a vrátily se na Kvildu obědvat, sušit auto vyplavené střešním oknem. Na chatě jsme se sešly s ostatními, povečeřeli jsme a pohráli. Tady musím poukázat na jednu záhadu, která se táhla celým týdnem: Jitka a Lenka pokaždé absolvovaly s ostatními cyklovýlet, ale přesto nám (unaveným a uchozeným a uježděným) každý večer naservírovaly večeři o dvou až třech chodech:-) Sice jsme se snažili pomáhat, ale obvykle měly vše hotové, a tak smekám klobouk a povoluji opasek. 

Druhý den jsme se s Alenou vydaly do míst méně turisty okupovaných, ale o to malebnějších, na Horskou Kvildu... a pak už je na řadě program, na který se všichni těší, splutí kousku Vltavy. Já opět dělám motorizovaný doprovod, vše až na úmorné vedro probíhá hladce... u Soumarského mostu (jak je slavný, tak je ošklivý) opouští skupinu Gappa a Zuzka (vracejí se domů), Martin a Vojta (ti se přidávají ke mně, protože mají vody, zejména v lodi, plné kecky) a naopak naši vodáci dostanou přiděleného profesionálního průvodce, který ví vše, kromě toho, jak se chránit před horkem a hmyzem! Myslím, že na toto odpoledne mnozí hned tak nezapomenou, jak jsou uplácaní. Ale na strasti... (ehm, už jsem se zmínila, že jsem proseděla na břehu Vltavy asi 6 hodin???) ...se rychle zapomíná, obzvláště po výborné večeři. V noci většinu z nás probudila bouřka: zkuste si představit, že vám před okna někdo umístí stroboskop... na dvě hodinky... pak další... opravdu bylo co fotit:-). Další den prší a je zima (jeden večer ukazoval teploměr 2,5 stupně nad nulou), tak kola zůstanou v chatě a jedeme se po okolí podívat auty. Postupně jsme navštívili Železnou Rudu, Sušici, Plzeň (!), Kašperské hory s hradem, Boubín, Prášily a Modravu... za chvíli by nám nestačila mapa:-) Necháme se zlákat i na sběr borůvek (výborné koláče, holky :-) a týden utekl jako voda. Jo, vidíte, voda! Ještě večer před odjezdem jsem si vzpomněla na fotku filipohuťského potoka, která mi učarovala už doma v nějakém časopise, a vydávám se kilometr od chaty dohánět tento svůj foto-dluh. Jsem ráda, že jsem po 30 letech znovu zavítala do těch končin a možná, že to nebylo naposledy. Katka Drnková

P.S. A chtěli jste slyšet o těch všudypřítomných otravných muškách? Raději nechtějte!