No tak tomu říkám úlet. V pátek jsem ještě nevěděla, jak strávím víkend a teď v neděli večer už sepisuju zážitky, které jsem nasbírala od sobotního dopoledne doteď. Kdyby mi to někdo řekl předem, tak asi neuvěřím, ale teď jsem ráda, že jsem to absolvovala a poslední lednový víkend si takto užila. Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že nebudu volné dva dny trávit doma, kde se vyrojilo plno bacilů, ale že chci někam na čerstvý vzduch a pokud možno i mezi dobré lidi, tak mě napadlo zavolat Mussurovi a ověřit si, zda je možno připojit se k akci Zimní rodeo a po souhlasném stanovisku jsem hned vyrazila na vlak směr Domašov. V  Ostravě to vypadalo na další smogový den, tak jsem ocenila, když se cestou objevilo slunko a začal se rýsovat krásný slunečný zimní den. Ve vlaku jsem se kochala pohledem z okna na zasněženou krajinu a těšila se, že svým příjezdem překvapím účastníky akce.

Před polednem jsem dorazila do Domašova, prošla jsem se od nádraží k turistické základně a litovala, že jsem si nevzala sluneční brýle, protože čerstvě napadlý sníh pod paprsky tak jiskřil, že skoro oslepoval. Když jsem došla do budovy, zjistila jsem, že tam, kromě Miloše a Majky v kuchyni, nikdo není, což mě překvapilo. Že by už odpočívali po obědě v pokojích nahoře? Ale kdepak, všichni ještě byli venku a užívali si krásného počasí. Děti v oddíle a dospělí, rozdělení na turisty a lyžaře, se taky ještě nevrátili. Než jsem se ale rozkoukala, už jsem slyšela zvenku nějaký humbuk, tak jsem hned začala zjišťovat, co se to děje. Dospěláci – turisté se vrátili z vycházky a rozhodli se realizovat plán, který prý vymysleli předcházející noci na společném posezení. A co to bylo? No kdybych to neviděla na vlastní oči, tak bych se asi těžko nechala přesvědčit, že je to možné. Sportovec a otužilec Tom, který tu byl poprvé, vyštengroval pár lidí k zimnímu koupání v ledové horské říčce tekoucí kolem. Takže několik nadšenců se opravdu převléklo do plavek, respektive spodního prádla a probrodilo se sněhem k řece a tam se napřed ocákalo, ale pak i ulehlo do ledové vody a nechalo se masírovat proudem říčky z hor. Kupodivu ani nedrkotali zuby, a když vylezli z vody červení jak raci, tak se z nich kouřilo, jako z uhašeného ohně, ale vypadali spokojeně. Je to vůbec možné? My na břehu v zimních bundách, kozačkách a rukavicích jsme jim trochu záviděli a trochu se o ně strachovali, jestli to neodleží… Ale zážitek to musel být velmi, velmi silný. Škoda, že to neviděli lyžaři, kteří se vrátili až později odpoledne.

Všichni jsme se pak rádi zahřáli horkou polévkou a výborným obědem. Po jídle byl na řadě samozřejmě odpočinek, ale každý ho pojal po svém, takže někdo zalezl na chvilku do pelíšku, někdo usedl ke stolním hrám. U jednoho stolu se vytvořil karetní kroužek a Mussur nám nabídl, že nás naučí bridž. Hned jsme to s nadšením přijali, hrát bridž jsem zatím viděla jen v anglických detektivkách a přála jsem si to někdy umět. Myslela jsem, že je to ale jednodušší hra, to musím přiznat. Než jsem pochopila hlášky a rozeznala, co jsou trumfy, trochu mi to trvalo. Když jsme si to ale párkrát zkusili, bylo jasné, že máme nového favorita mezi karetními hrami. Pak byl skoro problém dostat nás od stolu a věnovat se dalším aktivitám.

Na večer dorazili další účastníci a s kytarami, takže to bylo radosti . Hned bylo jasné, jaký bude hlavní večerní program – samozřejmě hudba, zpěv a zábava. Já jsem stihla s holkama několik partií scrabble, ale taky poslouchala a zazpívala si, když Vašek Drnek a Vincenzo přehrávali své zpěvníky. Byl to příjemný večírek a někteří zase vydrželi až dlouho po půlnoci.

V neděli ráno už nás bohužel nebudilo sluníčko, ale i tak to byl pěkný zimní den. Po snídani se děti vydaly sáňkovat a bobovat na svah, my dospělí jsme si museli zahrát aspoň pár partiček bridže, abychom se ujistili, že jsme to od včerejška nezapomněli a pak jsme také vyrazili ven. Mrazivý čerstvý vzduch nás osvěžil a taky jsme vyzkoušeli kvalitu místního sněhu, i když jen jako pěší. Došli jsme až ke svahu, kde řádila naše děcka a chvilku je sledovali, jak si toho ježdění užívají a pak už je pomalu vyzvali, aby se s námi vydali na zpáteční cestu, protože nás čekal závěrečný oběd a pak už jenom balení, úklid a odjezd domů.

Já jsem měla v plánu vyrazit na vlak dříve, tak jsem se obávala, jestli stihnu poobědvat, ale dobré kamarádky a kamarádi mi hned nabídli odvoz na nádraží až do Olomouce, Hranic nebo Brna, tak jsem toho využila a domluvila se s Kristínkou, protože ta pro mě měla neodolatelnou nabídku. Nejen, že k ní můžu v Brně na výborné kafe, ale že mě sveze i do fitcentra, kam půjde cvičit a kde bude mít zrovna naše Alča směnu na brigádě, takže bych ji mohla vidět a snad i příjemně překvapit. Tak jsem zavítala zcela neplánovaně i do Brna, popovídala si ještě s Kristi i Petruškou a pak hlavně šokovala Alenku na recepci fitka, která nechápala, kde jsem se tam vzala. Takže jsme povykládaly ještě spolu, já si dala v místním bistru svačinku a pivo a po cvičení mě Kristi odvezla na vlak (děkuji ještě jednou), a já se pozdě večer vrátila spokojená a plná dojmů domů.

No a protože nemůžu jít hned spát, tak píšu a dělím se o zážitky a doufám, že si to v Dlaždiči někdo přečte a třeba ho to bude taky motivovat k nenadálým rozhodnutím….

Hanka Menšíková