Pro kompletní funkčnost webu je třeba váš výslovný souhlas s uchováváním informací v souborech cookies (požadovaný směrnicí Evropské Unie). Soubory cookies také využíváme ke sledování návštěvnosti webu. Pokud cookies nepovolíte, nemusí funkovat některé vlastnosti webu - např. přihlášení se.
Menu
Rok: 2017 - 2016 - 2015 - 2014

HOŠI OD BOBŘÍ ŘEKY

HOŠI OD BOBŘÍ ŘEKY
24.8.2015 15:56:30

Bobrodík!

Bobroahoj bobrovedoucím, bobroještě bobrovětší bobrodík za bobrovýkony bobrohodné bobromistrů bobroposílá bobronáčelník BobroMussur!
Opravdu takto jsem si představoval náš bobrotábor! Vedro a teploty atakující 40° Celsia! Bobrokrásky a bobroborci všude! Bobrovítání slunce!Bobropísně, bobrosoutěže a bobrohry plné nápadů! Bobrojídla také plná bobronápadů, bobrobuchta i bob(zubro)ropití! Bobrosetkání i bobropozdravy! A zejména úplně ta nejlepší super bobroafroatmosféra! Bobříci a rovnou všech třináct!!! A k tomu řada bonusů – počínaje bobrosvolávačkou, bobro(dlažko)zpěvníky, bobrohesly bobrooddílků, bobrovodáctvím i bobrořáděním na slavné bobrořece Sázavě, bobroringem, bobrojarmarkem, bobrostínadly, bobrotáborákem i bobrovosobijem!

Opravdu jsem po létech zažil tábor plný té pravé táborové atmosféry! Nebýt vos a jejich ataků, tak by to bylo za jedna! A to zejména díky vám. Mussur

 

Bobříci všude kam se podíváš

Ano, přesně takhle by se dal charakterizovat tábor pro rodiče s dětmi, který probíhal od 9.8. do 16.8 v dalekých Vlastějovicích na Sázavě. Na táborovou základnu dorazilo v neděli 56 tvrdých hochů od Bobří řeky s očekáváním, že zažijí něco skvělého, úžasného, že si zasportují, zkrátka užijí si prázdniny plnými doušky. Počasí jsme měli nádherné, sluníčko nám svítilo a tak nechybělo ani koupání. Celý týden děti i rodiče sportovali, hráli nejrůznější hry, tančili, dováděli, ale především sbírali bobříky za jejich skvělé výkony. Získat například takového bobříka mlčení nebylo vůbec jednoduché, to se povedlo jen těm největším borcům. Nechyběl ani bobří ringoturnaj, bobrojarmark, závěrečná bobří diskotéka a hry a soutěže všeho druhu. Ani chvíli jsme se nenudili. Zastavili jsme se také u Rychlých šípů či bratrstva Kočičí pracky. A to vše se skvělou partou rodičů, dětí i vedoucích. Úterý a čtvrtek byl ve znamení celodenních výletů. Většina z nás se však společně vydala na vodu a na lodích jsme sjeli kousek Sázavy. Oba tyto dny byly náročné, ale všichni jsme si to v krásném počasí moc užili. Stejně tak jako celý tábor, který byl opravdu bobroskvělý. Díky všem a hlavně Mussurovi za tento tábor plný bobříků. Míšenka

 

 

Můj desátý tábor rodičů s dětmi, s Mussurem, tentokrát na Sázavě s hochy od Bobří řeky.

     Jsem z těch rodičů, kteří už řešili, nebo řeší, že jim děti odrostly. A tak se posledních pár let připravuji vždycky na to, že už je to letos určitě „naposled“. Starší „dítě“ Lukáš (17) začal jezdit jako praktikant, ale mladší Tomáš (15) měl ještě letos splnit mamince úlohu dítěte. Jenže na poslední chvíli odřekl, a tak jsem zůstala sama.
     To mi trochu činilo potíže akorát první den při představování rodinných klanů, které bylo opět naplněno velmi zdařilými scénkami, tentokrát ze života Foglarových hrdinů. Malí i velcí herci se doma velmi pečlivě připravili nejen svými kostýmy, ale i rekvizitami. No tak co, řekla jsem si, vždyť Zelená příšera byla taky jenom jedna, a tak jsem vystoupila sama. Po mém posledním parťákovi Tomášovi, který mi hrál vloni Quasimodovu Esmeraldu a předloni Hurvínkovu Máničku, mi ale přesto bylo trochu smutno a říkala jsem si, jestli ten týden tentokrát sama zvládnu.
     Musím napsat, že se mi na táboře zase strašně moc líbilo. Opět se sešla bezvadná parta lidí – dospělých, dospívajících a dětí (a měli jsme i dědečka s vnoučkem). Zažili jsme krásné výlety na lodích, zahráli jsme si ringo, šimbal, volejbal, s dětmi jsme absolvovali soutěže v lese, na vodě, stezku odvahy, olympiádu, sbírali jsme bobříky, zahráli si stolní hry, poseděli u táboráku, zazpívali jsme desítky písniček, zatančili si (i u rozcviček), jedli moc dobré jídlo našich šikovných kuchařek a shlédli spoustu pěkných večerníčků připravených nejen vedoucími, praktikanty, rodiči, ale i dětmi (asi nejvíce se mi přitom líbil ten o starostovi a jeho přátelích, jak měli starosti s bobrem).
     Nakonec přijel na pár dnů i ten můj Tomáš. Přivezl ho táta Jirka, který nám vždy dělal na Dlažku jen taxikáře. A náš rozhovor po návratu:

Jirka: „Nevíš, kde mám ten diplom, co jsem dostal z Dlažky?“

Yvona: „Nevím. Proč? Co s ním chceš dělat?“

Jirka: „Dám si ho na nástěnku k počítači, ať ho pořád vidím.“

Yvona Matýsková z Opavy

 

Hoši od Bobří řeky – Cesta do Stínadel

     Letošní tábor byl sice trochu jiný, než na který jsem byla zvyklá, ale o to lepší! Tématem byly Foglarovky a zvláště plnění bobříků. Měla-li bych popisovat celý týden, asi by to vystačilo na samostatný Dlaždič, proto napíšu jen o jednom večeru.
     Po čtvrtečním celodenním výletu čekala dospělé dobrodružná výprava, tentokrát jsme však neprchali před Trifidy, ale museli jsme se dostat do Stínadel. Byla jsem určena jako Velký Vont svého týmu a dostala jsem žlutý špendlík. Cestu do Stínadel jsem hledala spolu s Víťou, Vlaďkou, Romčou a novým táborovým účastníkem Jirkou. Ještěže jsme ho měli, protože jako jediný ovládal buzolu, která se ukázala jako klíčový nástroj k úspěšnému zvládnutí cesty. Měli jsme projít několik stanovišť, ke kterým nás ve většině případů vedla buzola. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy jsme měli na poli najít hrob Mistra M. Přestože jsem se vyškrábala na slaměné ovály a koukala s baterkou všude kolem, žádný další ukazatel, natož hrob Mistra M jsem neviděla. Proto jsme se rozhodli, že budeme následovat rychlejší družstvo, jehož baterky svítily asi sto metrů od nás na kraji lesa. Když jsme došli ke zdroji světla, uviděli jsme Karla a Michala, jak se válejí na zemi. Zarytě tvrdili, že tam žádný hrob Mistra M. není a musíme hledat dál. Takže jsme zmateně běhali po poli sem a tam. Nakonec jsme však stanoviště nalezli (podotýkám, že bylo asi 3 metry od slámy) a dozvěděli se, že máme složit báseň o naší cestě do Stínadel a jít dále přesně tam, odkud nás poslali Michal s Karlem. Když jsme se tam znova doplahočili, zjistili jsme, že leželi na papíru, který jsme hledali, plantážníci nečesaní!
     Pokračovali jsme tedy dále přes louku až k černé uličce, kde jsme přišli o zrak a museli jsme projít křivolakou cestou podél provázku. Naštěstí celá výprava cestu temnou ulicí zvládla a mohli jsme zamířit do cíle. Nedorazili jsme sice poslední, ale při vymýšlení básně se nám tak zavařily už rozehřáté mozky z pobytu na sluníčku, že jsme se ještě dalších 10 minut trápili veršováním. Než jsme se dostali k prezentaci naší rychlobásničky, dozvěděli jsme se, že jsme nebyli jediní, kdo měl při cestě problémy. Jitce a jejímu týmu se totiž podařilo minout dvě kontroly a proto vůbec nevěděli, že mají nějakou báseň skládat. Všichni jsme se u prezentací svých „veleděl“ od srdce zasmáli a poté jsme se již mohli oddat jídlu, pití, zpěvu a posléze i tanci. Halekali jsme docela dlouho a cestou zpátky do tábora jsme zpívali táborovou píseň Hoši od Bobří řeky (hudbu složil, slova napsal Michal Menšík) a občas koukli na hvězdnou oblohu, jestli náhodou nepadá hvězdička. A jednu jsem viděla!
     Ovšem zápletka celého večera nastala až, když jsme se dostali do tábora. Zjistila jsem, že naše chatka je zamčená a že klíče měl otecko v batohu, jenž se nacházel v Mussurově autě u hospůdky, ze které jsme se vypotáceli. Nastala tedy prekérní situace, stali se z nás bezdomovci. Naštěstí se nás ujali naši drazí přátelé a poskytli nám na jednu noc přístřeší. Vyspala jsem se u Martinky a rodičové se zachumlali v neobsazené chatce na druhém konci tábora (poslední v první řadě?). Musím se pochlubit, že poprvé po trifidí / tentokrát rychlošípácké stezce, i přes všechny lapálie, jsem byla následující den na rozcvičce. Donutily mě k tomu okolnosti, jinak bych nezískala bobříka mrštnosti, a to by tedy rozhodně nešlo!
     Podala jsem zprávu pouze o jednom večeru, ale věřím, že další účastníci také přispěli svou troškou do Dlaždiče. Děkuji všem účastníkům i organizátorům za nevšední tábor, který mě moc bavil a na chvíli mě vrátil zpátky do dětských let, kdy jsem četla komiksy o Rychlých šípech. Pár bobříků mi ještě chybí, ale snad je přes rok dodělám. Žlutá je barva naše! Mlčenlivost chrání nás! Neprozraďme to, co víme!

                                                                 Vaše Alča Menšíková alias Jana Roztleskačová