Pro kompletní funkčnost webu je třeba váš výslovný souhlas s uchováváním informací v souborech cookies (požadovaný směrnicí Evropské Unie). Soubory cookies také využíváme ke sledování návštěvnosti webu. Pokud cookies nepovolíte, nemusí funkovat některé vlastnosti webu - např. přihlášení se.
Menu
Rok: 2017 - 2016 - 2015 - 2014

O vyčůraném českém Honzovi.

O vyčůraném českém Honzovi.
28. 4. 2014 15:00:56
Pro ty z vás, kteří se neúčastnili jednoho ze všech výtečných loňských táborů Dlažky s názvem „Kufr toho nejlepšího z Čech a Moravy“ a nemohli tak sledovat večerníček dospělých, popíši stručně vznik a děj tohoto veledíla, a pro ty, kteřížto sledovali jeho světovou premiéru a zároveň derniéru, na konci připomenu maličkosti, které jim mohly během představení uniknout.
V pátek po obědě byla zahlédnuta skupinka dospělých zalézajících v rajnochovické základně Dlažky za velkou chatku číslo jedna. Tato skupinka netušíce konce svého díla a v jeho počátku jen tápaje, znala v tu chvíli s jistotou pouze a jen jméno záporného hrdiny. Samopahýl Suchopustý. Možná si říkáte: „Jakpak asi došli k takovému zvláštnímu jménu?“ Rád vám jednoduše odpovím: „To se tak někdy přiházívá.“
Celý příběh jsme založili na skutečné události, která se nás prostředně, jiných jen středně a některých i bezprostředně týkala a stala se tak součástí táborového pobytu. Jedna nejmenovaná účastnice tábora si během pobytu nechala v jednom anonymním autorizovaném autoservise (dále jen AAA) poctivě opravit za své poctivě vydělané peníze svůj automobil. Jak se říká: „S poctivostí nejdál dojdeš.“ O tom, že daleko dojedeš, se v přísloví nepraví nic. Ano, kdyby šla pěšky, došla by asi dál, s opraveným automobilem však nedojela ani do tábora. Tuto událost jsme jen mírně upravili trochou mystiky a nadsázky, jak bývá v dnešní televizní tvorbě dobrým zvykem. Zvyk, jak známo, je železná košile, ale tu jsme v našem příběhu nepoužili (nejsme ve středověku) a všechna nedorozumění účinkujících postav jsme se snažili řešit diplomatickou cestou. Podobnost postav se stala čistě náhodnou a věřte, že v realitě ani v našem příběhu nebyla o náhody žádná nouze.
Scénář vznikal z počátku doslova kostrbatě. Chyběla ucelená kostra příběhu, která v začátku spíš připomínala kostlivce ve skříni než divadelní představení pro rodiče s dětmi. Nebylo lze čemukoli se diviti, když jsme po obědě s odkrvenými kebulemi pořádali první mozkovou bouři (brainstorming, jak praví anglicky hovořící jazykové), jejíž hromy ze začátku zněly jako dozvuky výstřelů z kapslovky a o blescích nemůže být ani řeč. Ovšem po půlhodince nutné k rekonvalescenci obědem zvadlého ducha a po požití chmelového nektaru, který rozvíjí kreativitu, začaly kolem létat opravdové blesky nápadů, které se slily v ohromnou tvůrčí bouři. A to tak silnou a rychlou, že Hanka (hromosvod), která měla podněty zapisovat, musela „nápadníky“ krotit. Během chvíle do naší nové pověsti české přibyl český Honza, Šlendrián a Fištrón, kouzelný hajzldědek Vikslajvant, mluvící buchta a dvojice párů zlatých českých ručiček (autorizovaní automechanici AAA). Tito dva pomocníci se zlatými ručičkami byli jeden jako druhý levou a levou rukou podivného kouzelníka Samopahýla Suchopustého (pro pražské publikum Samopahejla Suchopustýho), neomezeného a zároveň omezeného vládce v AAA.
Ve chvíli, kdy už se nám skoro dařilo spojit inverzi, některým averzi (za chatku č. 2 chodila kouřit kuchařka Líza) s katarzí celého příběhu, nechal Mussur vyhlásit nástup na ringo cestu a ringo turnaj. Náš malý divadelní zázrak na chvíli osiřel. V pauzách mezi jednotlivými utkáními přesto přicházeli nadšení členové tvůrčí skupiny Víta Sázavského, který jakožto samozvaný, leč přesto všemi vítaný Vít - nehrající režisér, dovedl celé dílo k vrcholu, i když to nebyla zrovna Annapurna. K tomu mu možná dopomáhal bůh, ale zcela jistě k tomu přispěla nemalou měrou inspicientka Alice, která koordinovala, usměrňovala, inspirovala a sháněla aktéry tichou poštou, v níž posílala změny a různá vylepšení a pomáhala dát s Hankou a Vlaďkou celou kostru příběhu dohromady. Co na tom, že klíční kost chyběla. Člověk, ať dělá co dělá, vždycky na něco zapomene. Tím se nezbavuji odpovědnosti za společné tvůrčí dílo a jsem na něj patřičně hrd. Zastávám zásadu, že dokonalost je pro blbce. V každém umění by měla zůstat špetka prostoru pro fantazii inteligentního pozorovatele. Záměrně neužívám termínu konzument. Již samotné toto slovo je bez fantazie.
 
A nyní přistoupím k dílu přesahujícímu v některých aspektech chápání lidské i uměleckých kritiků.
Úvodem přišly na jeviště dvě vypravěčky (Hanka a Alice), které pak v tandemu mezi jednotlivými scénami provázely diváky tímto napínavým a nevšedním příběhem, který může potkat každého vlastníka automobilu. Na samém začátku se zeptaly dětí, zda vědí, co znamenají slova Fištrón a Šlendrián. Nebudu vás napínat, žádný z nezletilých diváků neznal jejich význam. Tak jim naše milé průvodkyně příběhem blahosklonně a s velkým pochopením vysvětlily, cože tato záhadná slova znamenají. V tu chvíli jsme si byli jisti, že ať dopadne představení jakkoliv, bude v každém případě poučné. Byla by věčná škoda, přišly-li by příští generace našeho národa o tak krásná česká slova.
Na scéně se zjevuje Český Honza (Francouz Lionel) jedouce krajinou českou a někdy i moravskou (stromy v aleji hrály Martina, Hanka, Alenka aj.) se svou spolucestující mluvící buchtou (Dana) po pravici ve svém Peugeotu. Míjí dva stopaře. Byli to Fištrón a Šlendrián (dvojčata Valentova) nerozlučně kráčejíce spolu řemeslným a průmyslovým světem. Právě v momentu míjení se ozve podivný zvuk motoru, kterého chod se po chvíli zastaví a s ním i Honzův Peugeot. Jeden za stopařů praví: „To je první auto, které nám dnes zastavilo, hurá!“ Načež Honzova mluvící buchta odvětí: „To auto nezastavilo ani tak vám, jako nám.“
Stopaři ochotně nabídli Honzovi pomoc. Jako první se ujal řešení problému Šlendrián s otřepanou frází, že má Honza velké štěstí že jde právě kolem. Vytahal z motoru (kufr položen na židli před čtyřmi židlemi sloužícími jakožto sedadla automobilu výše jmenované značky) sprchu, sifon od umývadla, naběračku atd. a přitom zarputile tvrdil: „Říkají o mě, že jsem odborník.“ Když hledal v kufru vercajk, našel v něm to nejlepší z Čech a Moravy – pivo. A to už s ním nebyla řeč, natáhl se na zadní sedadlo v autě a popíjel. Fištrón poté obcházel auto a konstatoval: „Honzo, musíš se obrátit na AAA, ale před tím bys měl zajít pro radu za kouzelným hajzldědkem Vikslajvantem.“ Toho zosobňovala má bezbřehá maličkost.
Hajzldědek naštěstí sídlil na veřejné toaletě v nedaleké čerpací stanici. Byl to emeritní tramp tč. na odpočinku.Uvítal Honzu s tím, že u něj už čůrala spousta osobností z politiky i kultury a že si nikdo nestěžoval, že jsou všichni hezky vyčůraní a někteří i dvakrát. Milého Honzu poslal k pisoáru, ať je také zdravě vyčůraný. Honza udělal to, co bylo potřeba, nebo také to, co byla potřeba, a šel za dědou pro radu. Děda měl pro Honzu pytlík plný překvapení (dále jen PPP) a zeptal se Honzy, zda-li má pro něj buchtu, jak už to ve správných pohádkách bývá. Honza zaběhne k autu a přivede svou spolucestující a mluvící buchtu. Ta se Vikslajvantovi zamlouvala, a tak předal bez okolků Honzovi PPP. Poté se vydal Honza do AAA, aby sjednal opravu svého automobilu.
Samopahýl Suchopustý, do kterého se vžil svým životním výkonem Petr Grau se svou sádrovou rukou, seděl s nohama na stole, pokuřoval doutník a za ním postávaly dva páry zlatých ručiček (Kaša a Radim). Za českého Honzu mluvil Fištrón, Honza totiž neuměl česky: „Samopahýle, opravíte-li Honzovo auto, daruje ti Honza dům na klíč.“ Samopahýl se ironicky rozesmál a kontroval tím, že oni jsou AAA a ne nějaká pokoutní opravna v řadových garážích a Honza, že by měl ještě něco přidat. Honza tedy, že k domu na klíč věnuje podivnému kouzelníkovi svůj starobylý zámek. Samopahýl pookřál, ale stále zdůrazňoval závažnost poruchy Honzova vozu a komplikace s jejím zdárným vyřešením spojené. Fištrón nelenil a po poradě s Honzou a kontrole obsahu PPP Samopahýlu Suchopustému slíbili, že mu po zdárné opravě nasadí na hlavu českou korunu. Ten pokynul pravicí a zavelel zlatým českým ručičkám: „Pusťte se do toho!“
Mechanici naházeli pod kapotou vše, co Šlendrián vytahal a hrabali se znalecky pod kapotou. Když jeden mechanik druhého požádal o klíč č.13, bylo mu odpovědí: “Ten ti nepodám, třináctka je nešťastné číslo, tady máš desítku.“ Nu a v podobném duchu pokračovala dvojice malý tlustý s dlouhým tenkým se zlatýma ručičkama ve svých apartních modrých kombinézách v opravě nefunkčního vozu. Nejsem si jist, ale tuším, že AAA v příběhu měl na zlaté ručičky i certifikát EU. Co už?
Po odporném odborném zásahu těchto Patů a Matů se opravdu motor rozběhl a došlo k vyrovnání zúčastněných stran. Honza se svými pobočníky Šlendriánem a Fištrónem ráčili se dostaviti k velkému kouzelníkovi Samopahýlu Suchopustému i se svým Vikslajvantem darovaným PPP. Načež jeden po druhém začali plnit sliby dané Samopahýlovi. Jako první z PPP vytáhl na radu Fištróna klíč FAB, tento položil na stůl a na něj pak malinkatý domeček (reklamní to pokladnička stavebního spoření ČS).Čímž sice byla první podmínka splněna, ale ve hře zůstávaly další dvě. Samopahýl se durdil, hledal všeliké vytáčky, ale nebylo zbytí. Musel uznat, že první podmínka byla splněna. Jako druhý měl přijít na řadu starobylý zámek. Ten také přišel, z PPP vyšel, byl pravda jen visací, ale rezavý a v pravdě starobylý. Bůh suď. I s touto skutečností se musel Samopahýl beze zbytku smířit. Co už? A tak mu nezbývalo než se těšiti na českou korunu na své šmírem a vyjetým olejem pomazané hlavě. Dočkal se. A Honza nebyl žádný škrt (a už vůbec ne přes rozpočet ), vytáhl z PPP celou českou dvoukorunu a položil ji Samopahýlovi na jeho pomazanou hlavu. Ten si ji ze své ctěné kebule sejmul a mezi zuby zkoušel pevnost měny. Potě prohlásil: „Jsem rád, že jsem držitelem tohoto platidla, je to skutečně tvrdá měna. Za takový peníz ta oprava stála.“ Po té se vyčuraný český Honza se Samopahýlem a jeho pohunky rozloučili a se svým Fištrónem vyrazil opět do světa. Šlendrián zůstal v AAA s tím, že se tam cítí jako doma. Možná si někteří pozorní čtenáři kladou otázku: „Co se stalo s tetou Bětou?“ Mohu všechny ujistit o jejím spokojeném stáří tráveném na synovcově biofarmě pletením drátěných košil se severským vzorem, které se jako z udělání opět vracejí do módy.
Závěrem vypravěčka Hanka publiku sdělila neochvějnou a nevyvratitelnou pravdu (možná to byl dokonce i fakt) o tom, jak veliká je „škoda“, že si Honza k cestování nevybral starou osvědčenou českou automobilovou značku v německých rukách a dal přednost Peugeotu. Což záhy vyvrátila konstatováním o správnosti Honzovy volby, neboť by náš příležitostný komediantský ansámbl neměl o čem hrát.
Pak už jen nekončící ovace a jásot publika.
Děkuji tímto všem členům, poradcům a pomocníkům souboru, jako též divákům a ostatním přihlížejícím.
Tábor byl skvělý.
Díky všem Dlažkařům.
Michal Menšík